Maldición numero siete

13. listopadu 2015 v 21:43 | EBBubeliny |  Prokletá



Povytáhla jsem si deku výš, takže teď mi z ní trčela jenom hlava. Na stolku přede mnou stál hrníček, z kterého se kouřilo, vůni máty jsem cítila až sem. Pohled jsem přesunula na madre která netrpělivě procházela po obyváku, v ruce, telefon a štěkala příkazy na každého, kdo se kolem co i jenom kmitl. Poprvé jsem byla vděčná za to, že je to moje matka.
Pátrali po totožnosti dívky, kterou našli v tom pokoji. Pořád mi nikdo nechtěl ukázat její fotku, i když věděli, že bych ji zvládla identifikovat, pokud to byl někdo z mého okolí. Madre nechtěla nic slyšet o tom, že bych se na tom podílela nebo že by mě pustila k mým povinnostem.
Den se schyloval k dalšímu večeru a já se otřásla při pomyšlení na to, co se opět stane po půlnoci. Další oběť umře zbytečně. Už to byli tři lidi a pořád nevíme, o koho jde krom toho že jde po mě. Všichni démoni podsvětí nepátrají po ničem jinem než po tom vrahovi.
Na stole ležela ta odporná růže, krev jako by se do ní vsákla a okvětné lístky zčervenali. Po půlhodinové hysterické scéně jsem nakonec prohrála a musela vydržet sedět v místnosti s tou květinou. Matka ji chtěla mít pod dohledem, protože musela uznat že ten pachatel se jí vymyká a nemůže dopustit už jakýkoliv zásah, do jejího území.
Z myšlenek mě vytrhl zvuk třískaní.
Matka hodila telefon o zeď.
Prskala něco o neandrtálcích. Přispěchala ke mně a neohrabaně mě obejmula.
"Miláčku musím jít něco zařídit. Zůstaneš tady ano?" překvapeně jsem na ni hleděla a přikývla ji.
Během pár minut odešla, démona který vešel jsem neznala a byl mi ukradený.
Nikdy jsem neřešila smrt lidí kolem mě. Nepřišli mi moc důležití, nekamarádila jsem se s nimi. Všichni moji lidi byli v rámci pekel, ti kdyby umírali tak by mi to taky nevadilo, pokud by to nebyl někdo jak Gabriel. Ale dva náhodní lidi a ona.
Ne nebudu na to myslet!
Popadla jsem kouřící hrníček a vylila ho do dřezu. Potřebuji vědět, kdo to byl. Šibalsky jsem si prohlídla démona sedícího na gauči, listoval si v časopisu a nevěnoval mi moc pozornosti. Prošla jsem kolem něj i když jsem měla chuť běžet.
"Jdu do sprchy." Křikla jsem a už za sebou zavírala dveře na koupelně. Zamkla jsem a pustila vodu do vany. Prohlédla jsem si pořádně místnost a nakonec vyšplhala na stolek vedle umyvadla, byla to jediná možnost jak dosáhnout na větrací šachtu. Opatrně jsem sundala plastovou krytku a i s ní vlezla dovnitř. Po pár minutách šrocovaní se mi povedlo otočit a opět ji nasadit.
S pocitem uspokojení jsem se plazila a napůl lezla. Věděla jsem přesně, kam jsem mířila, hodně se mi ulevilo, když jsem vylezla a nikde nikdo nebyl. Naštěstí v naší budově si nikdo nepotrpěl na kamerový systém, nebyl potřeba. Démoni za sebou zanechávají určitou stopu, podle které se dají najít. Jenže já ji nikdy neměla, nemůžou mě nijak klasifikovat a proto ani najít.
Opatrnosti ale nikdy není dost a tak jsem se plížila do matčini kanceláře. Dnes mi štěstěna vážně přála, vevnitř nikdo nebyl. Proběhla jsem k stolu a začala prohrabávat složky. Samozřejmě jsem sbalila i nějaké peníze co jsem našla a jeden z mnoha mých falešných dokladů které mi zabalila. Nechtíc jsem ramenem vrazila do obrazu a ten se prostě vyklopil.
Přede mnou byl zabudovaný sejf.
Jenže žádný ciferník na něm nebyl, ani display. Jen dírka v které se něco lesklo. Hleděla jsem dovnitř a zjišťovala co to je.
Po chvíli zaváhaní jsem dovnitř strčila prst.
Ucítila jsem na prstě bodavou bolest a rychle ruku vytáhla. Pohlédla jsem na prst, na kterém se skvěla kapička krve, okamžitě jsem si ho strčila do pusy, abych si trošku ulevila.
Trezor se s cvaknutí otevřel a já na něj fascinovaně hleděla, hlavně na poklady, které ukrýval vevnitř. Nevěděla jsem, že nějaký sejf má. Popadla jsem do ruky pistoli a náboje přiložené k ní. Sklo prapodivně zářilo, měnilo odlesky, jak kdyby žilo svým životem. Kolik se mi vlezlo, tolik jsem těch nábojů nacpala do kapes a pistol položila na stůl.
Prohledávala jsem dokumenty, ale nic závratného jsem nenašla, dokud mi do očí neudřel nápis červeným perem.
Smlouvy
Prolistovala jsem je a pár jich bylo zajímavých, jenže pořád to nebylo to, co jsem přesně hledala. Hodila jsem teda složku do trezoru s vědomím, že se nedozvím kdo byla ta dívka. Zavřela jsem trezor, zaklapla obraz a vzala si pistoli. Opustila jsem matčinu kancelář a vydala se pro jedno z auto dolů do garáže.
Musím odejít co nejdál.
Spěchala jsem chodbami a snažila se vyhnout každému živému i mrtvému, kterého bych mohla potkat v budově.
Úlevně jsem si vydechla, když jsem seděla v autě a klíčky byli v zapalovaní. Nastartovala jsem a bez jakéhokoliv problému vyjela z garáže. Proplétala jsem se autem dopravou, byl večer a lidi spěchali z práce. Netrvalo dlouho, než jsem se vymotala na dálnici a zamířila na sever. Nenávidím zimu, ale spíš mě budou hledat na jihu. V duchu jsem tančila vítězné tanečky, že se mi konečně povedlo utéct.
Jenže za jakých okolností.

Jak by jste se zachovali vy? Už víte kdo je ten co posilá růže?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama