Maldición numero ocho

13. listopadu 2015 v 21:45 | EBBubeliny |  Prokletá



Rukou jsem si projela po krku, abych trošku ulevila jeho ztuhlosti, jenže vůbec to nepomáhalo. Stáhla jsem nohu trochu z plnu a přeřadila na nižší rychlost. Bloudila jsem očima po kraji dálnice a hledala nějaký sjezd k motelu. Po několika kilometrech jsem vyhodila blinkr a zamířila k parkovišti u jednoho z dálničních motelů.
Vzala jsem kabelku, co jsem našla v kufru a hodila do ní zbraň s penězi a doklady. Nechtěla jsem ji nechávat v autě, dodávala mi pocit bezpečí. Zamkla jsem auto a vydala se ke dveřím do restaurace. V břichu mi škvrkalo a vydávalo prapodivné zvuky, jídlo z benzinek mi dnes vůbec neudělalo dobře.
Z myšlenek mě vytrhlo cinknutí zvonečku, když jsem vešla. Zamířila jsem teda k jedno ze stolů a usadila se. Prohlížela jsem si jídelní lístek a hned se mi sbírali sliny. Postarší číšnice přišla k mému stolu a věnovala mě unavený úsměv.
"Dobrý den." Zamumlala jsem, snad dostatečně zřetelně.
"Dobrý den, co to bude?" zeptala se mě a cvakla propiskou připravena si zapsat moji objednávku.
"Dala bych si vývar, vepřovou směs s rýží, rajčatový salát a velkou colu. Děkuji." Sledovala jsem, jak si všechno poctivě zapsala a odešla zpátky za bar. Prohlížela jsem si interiér motelu zatím, co jsem čekala na jídlo. Dřevěné stoly i židle, obyčejná světlá barva na zdi. Obyčejná restaurace, žádný luxus ale takový ten příjemný průměr.
Zrak mi spočinul na pár zákaznících. Partička můžu, co seděla u piva v montérkách, nějaký chlapík v obleku co ťukal do mobilu a dvě vysmáté baby co na sebe dělali grimasy. S povzdechem jsem od nich odtrhla oči a probodávala pohledem jídelní lístek.
Kdyby moje matka byla normální tak bych taky seděla někde s kamarádkou v reštice a smála se? Probírali bychom žhavé drby a kluky, nové módní trendy. Zatřásla jsem hlavou, abych z ní vypudila tyto myšlenky.
Rychle jsem snědla jídlo, co mi donesli, nic jsem si nevychutnávala, protože jsem potřebovala zaplnit žaludek. Ke konci jsem si myslela, že se pozvracím, ale naštěstí jsem to zvládla. Zaplatila jsem a nechala nějaké spropitné, paní mě věnovala úsměv a odešla jsem. Zamířila jsem naproti na benzínku a nakoupila si nějaké jídlo, pití, a hygienické potřeby.
Děkuji bože za multifunkčně vybavené pumpy.
Vrátila jsem se opět na druhou stranu a pohledem zkontrolovala auto. Naštěstí pořád stálo tam, kde mělo. Zamířila jsem ke vchodu do motelu, tentokrát žádné cinknutí když jsem vešla dovnitř. Během pár minut se mi povedlo vybavit si pokoj, zaplatit a za něj a už jsem kráčela nahoru po schodech, kde mě čekala postel.
Odemkla jsem dveře a vešla dovnitř, obyčejná postel s fialovým povlečením, noční stolek s lampičkou televize, stůl, dvě židle a dveře do koupelny. Zamkla jsem dveře za sebou a hodila se na postel, ta pod mojí váhou trochu zavrzala, ale já si užívala pocitu, že jsem si konečně natáhla záda.
S dalším povzdechem jsem se vyškrábala na nohy a vysvlíkla se z oblečení poté, co jsem se ujistila, že všechny závěsy jsou pečlivě zatažené. Nahá jsem přešla do koupelny a zavřela za sebou dveře. Sprchový kout vypadal trošku opotřebovaně, ale na malém stolku byly čisté ručníky, co mi bohatě vyhovovalo. Vešla jsem do sprchy a pustila na sebe teplou vodu.
Kdybych byla doma nechala bych svoje nohy, aby mě pustili sednout na zem. Takto jsem jen stála a potichu brečela pod proudem vody, který mi omýval tvář. Tolik smrti kolem mě, byla jsem na ni vždy zvyklá, ale nikdy přímo se mnou nesouvisela. Divila jsem se, že mě ještě nenašli, nikdy jim to netrvalo dlouho.
Když mě došlo, že za tento den nikdo v mém okolí neumřel tak jsem se otřásla.
Co když umřel jen o tom nevím?
Moje tělo promknul chlad který nedokázala vyhnat ani horká sprcha, tak jsem se rychle namydlila a smyla si vlasy. Vyšla jsem ze sprchy a poutírala se, omotala jsem si ručník kolem těla a věnovala si rychlý pohled do zrcadla. Fialové kruhy pod očima a světlá plet, příliš kontrastovali s mými tmavými rty. Ušklíbla jsem se sama na sebe.
Roztrhla jsem obal na kartáček a rychle si umyla zuby. Pocit čistoty mi dával alespoň nějakou útěchu normálnosti, že se jedna jediná drobnost mého života nezměnila. Vypláchla jsem si pusu a položila kartáček na umyvadlo. Mokré vlasy mi vyseli zplihle vedle tváře, potřebovali by učesat, ale hřebínek jsem si nekoupila.
Cvakla jsem světlem v koupelně a vrátila se do pokoje.
Ztuhla jsem na místě.
Něco je špatně.
Než jsem stihla udělat jakýkoliv pohyb směrem k vypínači, na nočním stolku se rozsvítila lampička.
Zastínila jsem si trochu rukou oči, a když jsem si všimla cizince nataženého na mé posteli tak jsem se chtěla rozběhnout k moji kabelce kde jsem měla zbraň.
Jenže židle byla prázdná.
Hluboký smích, který mi nahnal husí kůži, pomalu klokotal, až nakonec utichl.
"Tohle bych nedělal Eolin, byla jsi neopatrná holka a teď za to budeš pykat."

Kdo si tipne kdo to je? Nebo alespon jak vypadá?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama