Maldición numero nueve

24. listopadu 2015 v 17:52 | EBBubeliny |  Prokletá

Myslím si, že na tuto kapitolu jste se těšili nejvíc tak vás od ní nebudu zdržovat. Užijte si čtení.
"Tohle bych nedělal Eolin, byla jsi neopatrná holka a teď za to budeš pykat."
"Já nic neprovedla." Pohledem jsem bloudila po pokoji a hledala svoji kabelku.
Jaká je šance že se k ní dostanu bez povšimnutí?
"Žádná."
"Cože?" zarazila jsem se a stočila pohled na něj.
Byl mi svým způsobem povědomý. Černočerné oči upřené na mě, blond delší vlasy mu padali do obličeje, hlavu si opíral pohodlně o ruky, hubená postava, dlouhé nohy natažené před něj na posteli. Předtím jsem ho musela někde potkat.
Kde jsem ho už viděla?
Jednu ruku vytáhl zpoza hlavy a rukou mi pokynul, jak kdyby zvedal klobouk na pozdrav.
V hlavě mě probleskla myšlenka na kluka malujícího na nádraží, černé ruce od uhlíku, věnoval mi tehdy slabý úsměv.
"Co chceš?"
"Kromě tvojí smrti?" zeptal se bez zřejmého zájmu a prohlídl si svoje nehty. "Nejspíš zajít na manikúru, podepsat několik smluv a uvrhnout svět do tmy. Nejspíš bych si taky dal na večeři hamburger."
Říkal mi to, jak kdyby mluvil o počasí.
"Proč mám podle tebe zemřít?" chtěla jsem udělat pár kroků co nejnápadněji jak to šlo abych mohla nahlédnout za postel jestli tam zahlednu tu pitomou kabelku ale, jakmile jsem se hnula, jeho oči mě hned sledovali.
"Jednoduchá smlouva, která byla uzavřena a teď je porušená. Seš cena za to, že ji tvoje matka porušila."
"Moje matka? Kdo si sakra myslíš, že seš?" zakřičela jsem na něj.
Téměř jak loutka se zved z postele, bylo to rychlé a ladné. Stál ani ne metr ode mě, nepostřehla jsem, kdy se ke mně přiblížil.
Jeho pohled se zabodával do mých očí a já se ztrácela v té temnotě, co mi způsobovalo závrat.
Neměla jsem dostatek vzduchu, jak kdyby se nějaká ruka omotala kolem mého krku a tlačila na něj.
Všechno kolem mě začalo ztrácet barvu a rozmazávat se.
Žárovka na nočním stolku problikávala.
Venkovní okenice rachotili pod náporem větru.
"Jsem Smrt." Zašeptal, ale bylo to jak kdyby to řekl hned vedle mě.
Trhla jsem sebou, když to vyslovil a vlasy vzadu na hlavě se mi zježili. Podvědomě jsem si jednou rukou promnula krk, abych se ujistila, že mě žádná ruka nedrží.
"Nemůžeš být Smrt." Řekla jsem odhodlaně, ale vevnitř mě klíčilo semínko pochybností.
Stíny z koutů místnosti se začali k nám plížit, stával se z nich tmavý kouř. Točil se mu kolem nohou a postupně ho zahaloval. Odtrhla jsem pohled od té husté černoty a pohlédla mu do tváře. Zornice se rozšiřovali na bělmo a propadávali se dovnitř.
Kůže sinala a světlala, až zprůsvitněla, olupovala se. Při každém výdechu odfouknul trochu prachu, co zbylo z jeho kůže, spod ní vystupovala bílá kost. Odhalovala čelist, zuby, po nosu zbyla jen tmavá díra.
Tam kde byli předtím blond vlasy, se bouřila černá hmota, která se ustálila do podoby tmavé kápě. Uslyšela jsem zapraskaní, polekaně jsem tebou trhla a ustoupila o krok dozadu. Zpod černého pláště vytáhl velkou kosu, opřel se o ni a já uslyšela další zakřupání.
Uši trhající zvuk pískaní při jeho nádechu, mi rezonoval v hlavě. Netušila jsem, jestli hledí na mě, černočerná tma v těch očních důlcích mě děsila.
Zacvakaní zubů o sebe mě donutilo ustoupit o další krok.
Z výkřikem jsem se propadla do křesla a vyděšeně hleděla na kostlivce před sebou. Už jsem neslyšela žádné sípaní. Všechny zvuky kolem mě utichly, jediné co jsem slyšela, byl zběsilý tlukot mého srdce.
"Už mi věříš?" zeptal se mě a natáhl ke mně ruku nebo spíš co z ní zbylo, prstní kůstky pospojované černotou která ho předtím obklopovala. Hleděla jsem na tu ruku a vůbec jsem se jí nechtěla dotknout.
"A-ano." Vykoktala jsem ze sebe.
Během chvíle se ruka začala obalovat svalstvem a kůží. Nutila jsem se sledovat, jak mu roste nehet na palci jen proto, abych se nemusela koukat na to co se děje s jeho tváří.
"Eolin, odcházíme." Oznámil mi a já zvedla k němu hlavu. Opět se na mě upírali normální oči, obočí stažené do zamračení.
Bez toho aby mi dal šanci, mě popadl za ruku a já cítila, jak se propadám do temnoty.
-
Tvrdě jsem dopadla na zadek do prachu, který se v ten moment kolem mě rozvířil. Ruka omotaná kolem mého předloktí ale nepovolovala a místo toho mě vytáhla na nohy. Stála jsem na roztřesených nohách a hleděla jak se kolem nás usazuje prach.
Stáli jsme v naprosté pustině. Několik vyschlých keřů lemovalo verandu starého domů. Modrá omítka byla na místech opadaná, barva zašedlá a oprýskaná od hlíny. Zahlédla jsem několik zatlučených oken a ty zbylé by potřebovali umýt.
Smrt mě táhnul ke dveřím a já neměla možnost ani útěku ani se rozhlédnout po tomto bohem zapomenutém místě. Před vchodem dovnitř zastavil a začal po pravé straně projíždět rukou, pod kterou se objevovali rudé znaky. Kousek pod zámkem se objevil nejspíš poslední znak, protože cvaknul a dveře se se zaskřípáním otevřeli.
Zatuchlý vzduch a prach mě donutil, abych se rozkašlala. Utírala jsem si rukou slzící tváře a poslepu kráčela tam, kam mě táhl. Vrzaní dřeva pod mými nohami, mi nedodávalo pocit bezpečí. Klepu se jak ratlík.
Na ruce jsem ucítila něco studené, polekaně jsem tam pohlédla a uslyšela cvaknutí. Na zapěstí se mi blyštěl kovový náramek s červenými znaky, které mírně svítili.
"Tohle ti nedovolí odejít." Oznámil mi a s těmi slovy mě pustil.
"Jinak co?"
"Myslím si, že to nechceš zjistit." S tím se otočil a nechal mě stát samotnou v stroze zařízené místnosti.
Kovová postel s nějakým vybledlým přehozem, lampa, skříň a jedna židle. Posadila jsem se na postel a ta vydala kvílivý zvuk. Sklonila jsem hlavu do dlaní.
Bylo mi to zapotřebí?
Svalila jsem se na postel, kolem mě vyletěl obláček prachu, jenže já ho ignorovala. Stulila jsem se do klubíčka a začala brečet.
Co si jen počnu?
Co si s němi jen počnu? Čekali jste to někdo? To nám je ale dvojka co? A co ta smlouva, tušíte někdo proč?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama