Kapitola první-Hrníček problemů

8. listopadu 2015 v 19:54 | EBBubeliny |  Dopisy pro Natali


Hnala jsem se po chodníku, vlasy mi vlály kolem obličeje, a když jsem vběhla do budovy tak jsem jen kývla na recepční a pelášila dál k výtahům.

Mám čtyřicet pět minut zpoždění. Pomyslela jsem si trpce.

Netrpělivě jsem podupávala botou a doufala, že budu co nejrychleji v správném patře. Jako na potvoru ta kovová kraksna zastavovala snad všude. Jakmile jsme vyjeli do třináctého podlaží, vystřelila jsem rovnou do své kanceláře, kde jsem se prohnala jak vichr.

Kabát jsem hodila na židli, pokusila jsem se uhladit vlasy, popadla usb a papíry. Téměř jsem utíkala do zasedačky, lidi z některých kanceláří na mě zírali, jak kdybych byla tornádo. Poběhla jsem posledních pár metrů a chytla za kliku.

Zhluboka jsem se nadechla a vešla dovnitř.

Za skleněným stolem seděl můj šéf, a jakmile jsem vkročila, věnoval mi naštvaný pohled. Mírně jsem se přikrčila a snažila se co nejnápadněji se posadit. Bohužel jeden z mužů se galantně zvedl a tak se postupně všichni pozvedali a opět posedali, až jsem se usadila. Nervózně jsem urovnávala papíry před sebou a doufala, že mě šéf nesní zaživa.

"Takže to by bylo asi tak všechno co bych chtěl k tomuto projektu říct." Šéf si stoupl, abys mohl se všema podat ruky a já tak učinila také. "Jsem velice rád, že jste se i přes pár komplikací rozhodli pro naši firmu. Uvidíme se příště." S těmito slovy vyprovodil klienty ven a já se opětovně svezla na židli.

Projela jsem to, jedna z největších reklamních zakázek jakou jsme měli a já u ní nebyla, i když jsem měla vést celou prezentaci. Dveře se zabouchli a šéf si sedl kousek ode mě. Nervózně jsem na něj hleděla.

Prosím, ať mě nevyhodí.

Mírně si odkašlal a pohlédl mi do očí. "Slečno Brightová, uznávám, že od začátku jste pro naši firmu přínosem. Před rokem jsem nebyl zcela nadšený tím, že jsem vás pustil k velkým projektům a dnešním dnem jsem úplně zklamaný."

Seděla jsem tam jak spráskaný pes a čekala na ortel.

"Bohužel vám musím říct, že jsem svůj názor musel přehodnotit a nebudete se účastnit velkých projektů této firmy. Momentálně pro vás nemám konkrétní práci, ale proberu to s manažery a k někomu vás přidělíme." Hlava se mi točila, když to říkal, oni mě degradovali.

"Co bylo s mojí prezentací špatně? Já vím, omlouvám se. Uvědomuji si, že to bylo zcela neprofesionální se nedostavit na čas, ale prezentace byla v pořádku, ne pane?" nejistě jsem se zeptala. Znervóznilo mě, co mi řekl, prezentaci jsem včera v noci ukládala a byla zcela v pořádku. Byl dostatečně informovaný, že by ji zvládl přednést i beze mě.

"Slečno Brightová, prezentace se vůbec nenachází ve firemním počítači. Nesplnila jste vůbec svoji náplň práce a z toho důvodu jsem nucený vám odebrat prémie a požádat vás abyste šla na par dní na dovolenou, neplacenou samozřejmě." Pohlédl na mě pohledem, který nepřipouštěl žádné námitky. "Jistě to chápete, jste inteligentní žena."

Jasně jinak mě rovnou vyhodí. Řekla jsem si v duchu a byla ráda, že tak neučinil, i když nevím. Jsem rozpolcená z toho celého.

Jak jsem to mohla tak pokazit?

"Omlouvám se pane Witkisi, taková chyba se určitě už nezopakuje a plně respektuji vaše rozhodnutí." Posbírala jsem si věci a rozhodla se odejít, ve dveřích jsem se ale ještě zastavila. "Na jak dlouho?"

"Myslím si, že týden volna by vám prospěl, takže se uvidíme za deset dní. Přeji hezkou dovolenou, slečno." S tichým poděkováním jsem odešla do své kanceláře.

Nevím, jestli když se vrátím, tak ještě nějakou budu mít. Posbírala jsem si pár věcí, oblékla kabát a opustila budovu pracoviště.

Proplétala jsem se mezi lidmi a mířila do jedné menší restaurace, kam jsme chodili se Samem. Teda spíš o mě tam nutil chodit a tahle jako jediná vyhrála v kompromisu. Vždy po mě chtěl, abych se mu věnovala, kino, večeře ale já nikdy na tyto věci příliš nebyla.

Když nad tím přemýšlím možná i proto ode mě utekl. Včera v noci jsem se mu pokoušela dovolat, ale telefon nebral a na smsky neodepisoval. Byla jsem z toho zmatená, jenže žádný srdcervoucí pláč nepřicházel. Pocit zhroucení, nebo že by ze mě kus chyběl, jak se to popisuje v románech.

Prostě se odstěhoval no a co?

Automaticky jsem se usadila k jednomu ze stolů, objednala si jídlo, kávu a vytáhla telefon. Musím zavolat Anitě a ukecat jí nech ať mnou dojde. Jenže to ji budu muset říct všechno.

Kdy ona po mě vlastně nechtěla vědět všechno?

Jenže je jedna z mála lidí co mi rozumí, chápe, že je pro mě důležitá kariéra. Vlastně málo co na mě neakceptovala a já ji za to byla neskutečně vděčná. Ano byla dětinská, náladová a nevybouřená co se odráželo na jejich pátečních akcích, když se spila do němoty a tahala si domu chlapy, někdy i ženy.

Bez zaváhaní jsem vytočila telefonní číslo hned na vrchu a poslouchala nějakou melodií.

Zas to bude z nějakého jejího seriálu.

"Ano?"

"Anito prosím tě sedím u G×G mohla bys dojít za mnou?"

"Nat co se děje?"

"Řeknu ti to tady. Prostě se to všechno posralo." Řekla jsem jí to narovinu.

"Dej mi dvacet minut."

A tak jsem zavřela mobil a čekala na to, až se ta velká smršť sem přiřítí. Vyslechne mě, vynadá mi a pak určitě navrhne nějaký skvěle šílený plán jak to celé vyřešit.

V duchu jsem kalkulovala, kolik věcí se změní bez Sama. Nájem naštěstí byl zvladatelný, bydlela jsem tam už předtím a zvládala jsem to i s hůř placenou prací. Zbývá mi jedině snížit zálohy na vodu a elektřinu. Projížděla jsem seznam známých, které bych mohla kontaktovat, kdyby se něco pokazilo, ale snad přinejhorším by došel bytný.

Cestou domů bych se vlastně mohla zastavit u zámečníka. Zamračila jsem se nad myšlenkou že bych sama měnila zámek. Stiskla jsem hrníček horké čokolády, co mi před chvilkou donesli.

Někde na internetu musí být návod jak vyměnit zámek.

Opětovně zacinkal zvonek u dveří a já po pohlédnutí na muže co vešel, jsem opět zklamaně sklonila hlavu k hrnku. Líně jsem míchala čokoládu a pozorovala, jak se hustá hmota sbírá na lžičku.

Utekl mi hluboký povzdech.

Všechno se mi tak komplikuje.

Odmítla jsem podruhé barmanku, že počkám na společnost a až pak si objednám jídlo. Věnovala mi lítostivý pohled, který vám lidi věnují, když vypadáte jak kdyby jste lhali sami sobe. Naštvaně mi problesklo hlavou, že by se neměla starat do cizích věci, ale musela jsem se uklidnit, že to určitě nemyslela špatně. Možná si mě jen pamatuje se Samem, přece jenom jsme sem chodívali často.

Vlastně teď budu mít velké množství času.

Vždy jsem bývala zahlcená, ne spíš ponořená do práce. Takovým způsobem že jsem si uvědomila, že mám hlad, až když mě na to upozornili. Zadané projekty jsem měla vždy rychle zpracované a v několika variantách. Moje práce mě víc než jen bavila, já ji milovala.

Jenže teď nemám co dělat, na celý týden! Pomyslela jsem si zděšeně.

S nadějí jsem pohlédla ke dveřím a doufala, že to bude konečně Anita. Potřebuji to ze sebe dostat ven, všechno. Nervózně jsem klepala prsty o stůl a pro jistotu kousek od sebe odsunula šálku, abych ji na sebe neshodila.

Zacinkaní zvonku předpovědělo přesně to, na co jsem čekala. Do restaurace se vřítila jak velká voda. Během pár minut mě zaregistrovala, políbila mě na obě líčka a já na ni v tichosti hleděla a obdivovala její neutichající elán.

Odmotávala si z krku černou šálu, kterou nedbale i s kabátem stejné barvy pohodila vedle sebe na židli. Záplava modrých vlasů se rozprostírala na bílém tričku a silně s ním kontrastovali.

V duchu jsem se zasmála, když jsem si vzpomněla, jak mě poučovala o odstínech modré, že to prostě není jenom modrá ale královská modrá. Dlouho jsem se jí za to smála, ale její odvahu bych chtěla mýt. Moje nevýrazně hnědé vlasy vypadali vedle těch jejích tak omšele.

Servírce nadiktovala svoji objednávku, já přihodila k tomu svoje jídlo a odcupitala od nás pryč.

Modré oči se na mě upřeli, černé obočí se zvedlo nahoru v němé otázce a já spustila hlavu do dlaní.

"Musím ti všechno říct." Oznámila jsem jí a ona mi na to přikývla.

"Jsem tu pro tebe srdíčko." Řekla mi a mě se ulevilo, že je pro mě pokaždé oporou, když se nechám vybičovat za hranice snesitelnosti a skončí to zhroucení, od kterého jsem neměla daleko.


Budu moc ráda za každý komentář a vote. Podělte se o svůj názor.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama