Kapitola osmá

13. listopadu 2015 v 21:49 | EBBubeliny |  Osudí
Osmá kapitola je před vámi, jsem moc ráda, že tohle moje kralovství se vám libí. Děkuji za pozitivní reakce a zajimavé torie o tom, jak vyškolíte Alaiona, jak se chovat k ženě. Bohužel když jsem mu to říkala, tak to nevzal moc pozitivně.


Naštvaně jsem hodila rýžák do kýblu s vodou. Poté co mě ošplíchala, jsem solidně zanadávala a setřela si vodu z obličeje. Už podruhé jsem drhla podlahu v domě, neštvalo mě ani to, že tu pořád někdo pobíhal, ale spíš jak to celé dopadlo. Od hádky s Alaionem, která mě přišla hodně jednostranná. Jen jsem poskakovala a dělala to co po mě Deshiree chtěla.
Někdo se mě opatrně dotkl ramene a já naštvaně vzhlédla, abych se potkala s jejími hnědými oči, laskavě na mě hleděli.
"Meredith, už jsi toho dnes udělala dost. Běž se najíst." Pokynula mě směrem ke dveřím a ja nimi proběhla bez zaváhaní. Cestou jsem si utřela ruce do sukně a rozpustila vlasy.
Neřešila jsem, jestli někoho pobouřím tím, že běžím, měla jsem takový hlad, který jsem si do této doby neuvědomovala. Dřevěnou mísu co mi podala žena jsem přijala s nadšením. Kousky masa v omáčce vypadali lákavě a netrvalo mi dlouho dostat do sebe celou porci.
S plným břichem jsem se rozhlížela po místnosti. Bylo tady několik mužů v pláštích, s hlavami u sebe si povídali, ženy si podepírali záda a špitali si pokud zrovna neokřikovali děti, které se tu přeháněli. Na to, že je večer je tady v celku klid.
Odnesla jsem talíř do velké kadě s vodou, mírně to žblunklo a potopil se k zbytku nádobí. Otočila jsem se na odchod, ale o rám dveří stál opřený Alaion.
Zrovna tebe jsem právě chtěla vidět blbečku. Pomyslela jsem si.
Zvedla jsem vysoko bradu a chtěla projít kolem něj. Jeho ruka mě chytla za předloktí a za mírného výsknutí mě vytáhl ven z budovy. Projel mě pohledem a zakroutil hlavou.
"Převlečeš se, odcházíme." Oznámil mi a já ho musela následovat jak vždy. Přišla jsem na to, že nemá moc smysl mu odporovat. Deshiree mi řekla, že vlastně to že mě dostal na starost, většině lidí všechno ulehčilo. Mám si prý dávat pozor a hlavně ho poslechnout, že mě má hodně co naučit. Dokonce mám být prý vděčná, že mě učí zrovna on.
Když jsem si ho prohlížela tak se ani nedivím, jeho dravé pohyby. Oči, které neměli problém postřehnout sebemenší detail, ruce které znali těžkou práci a tolikrát bolestí zničené tělo.
Mohl mi toho hodně poskytnout.
Tvář mi zrudla studem při dvojsmyslnosti té věty. Studené ruce jsem si položila na horké tváře, abych je schladila, ale měla jsem pocit, že je to rozpaluje ještě více. Jenže pár pomýšlení na to jak bravurně spolu dokážeme vycházet a chuť na všechny dvojsmysly mě přešli.
Kdyby nebyl tak paličatý, divný a různorodý tak by to bylo o tolik jednoduší.
Proč vždy všechno musí komplikovat chlap?
Zastavili jsme před jedním z nejmenších domů, byl už téměř v lese. Nenápadně vykukoval, v šeru večera téměř splýval, v noci bych ho nejspíš nenašla vůbec. Letmo jsem pohlédla na Alaiona ale on mi nevěnoval ani půl minuty a vešel dovnitř.
Dřevěná střecha přečuhovala ponad zdi a tak tam bylo místo, že kdyby pršelo tak je člověk v suchu. Pár malých oken, komín, z kterého se nekouřilo. Z venku to vypadalo tak na jednu maximálně dvě místnosti.
Proč bydlí sám a tak izolovaný?
Následovala jsem ho dovnitř, ale moje obezřetnost byla vybičovaná na maximum. Jednou mě napadl, pak mi pochroumal ruky o dům, topil mě. Co přijde teď?
Překročila jsem práh domku a hleděla na to pestré vybavení. Postel zahrabaná pod horou kožešin, které částečně zakrývali truhlu před postelí. Ze stropu vyselo různé peří a dokonce bylinky svázané dohromady. Kotlík visel v krbu, a na jeho římse jsem zahlédla pestrobarevné lahvičky. Stůl blízko krbu byl pokrytý špínou a kopou listů podobných papírům.
Co mě překvapilo, že místnost měla ještě jedny dveře, ale pochybuji, že by mi dovolil zjistit co je za nimi. Tak mi neostávalo jen hádat co tam je. Koupelny nevedou, záchod to taky moc ne, ne že by latríny neměli, ale chlapi si kalí kam chtějí. Pochybuji, že by v baráku měl díru plnou výkalů, to bych cítila. Dvě židle libovolně rozmístěné po místnosti nevypadali ani trošku pohodlně a tak jsem nervózně stála a přemýšlela, jestli se posadit.
Vytáhl z pod postele něco, a když se ke mně otočil, já poznala svůj batoh.
"Ten jsem ztratila přece v parku!"
Než mi v tom stihl zabránit, vyškubla jsem mu ho a začala se v něm hrabat. Vytahovala jsem jednu věc za druhou a těšila se z nich jak malé dítě. Knížky z knihovny, tabulka čokolády, balíček tamponů, kalhotky a ponožky. Ted jsem měla vážně Vánoce.
Oči mi zazářili když jsem objevila legíny a tričko z tělocviku i s botami. Po prvé v životě jsem byla ráda, že jsem takový bordelář a nosím všechno v taškách. Mala jsem chuť všechno pochytat, prostě klidně ležet a mazlit se s dotykem těch věcí, které mi připomínali moji dobu. V hlavě mi probleskla vzpomínka, a jak jsem se dobývala do přední kapsy tak jsem ji téměř roztrhla.
V rukách jsem svírala peněženku. Bylo to další malé vítězství, prohrabala jsem její obsah a nevěřícně hleděla na fotku, co jsem měla tam zasunutou snad od nepaměti, co jsem ji dostala.
Byla jsem na ní se svými rodiči. Hleděli na mě, maminka s hnědými vlasy, šedými očima a úsměvem na rtech. Otcovy zrzavé vlasy a hnědé oči upřené na mamku, a mezi nimi já v obětí s úsměvem na rtech. Jak dávno to bylo vyfocené? Pět let zpátky, možná i víc.
Do očí se mi tiskli slzy a měla jsem problém polknout knedlík v krku. Hrud mi svíralo něco těžké a nepříjemné. Tolik mi chybí ta jejich jemná buzerace, láska, tátové palačinky nebo maminy starostlivé otázky.
"Meredith." Oslovil mě Alaion a já si rukou rychle projela přes tvář, abych utřela zbloudilou slzu.
"Co je?" zeptala jsem se chraplavým hlasem.
"Musíme jít, převleč se." Podal mi nějaké oblečení a odešel do místnosti vedle.
Rozpletla jsem zamotané oblečení a pohodila ho na postel. Stáhla jsem si sukni i tuniku, převlíkla si spodní prádlo. Než jsem začala zkoumat nové oblečení, natáhla jsem na sebe legíny a obula si nové boty, co mi dal. Čižmy mi sahali do půl lýtek, byli z tvrdé tmavohnědé kůže. Černá tunika mi sahala pod zadek, prohodila jsem si přes ramena plášť, který jsem tak důvěrně znala. Vlasy jsem si stáhla do drdolu gumičkou, co jsem našla v batohu. Ten jsem pečlivě pobalila a opřela ho o postel.
"Už jsem hotová." Oznámila jsem mu nahlas.
Dveře při pohybu vrzli, vešel zpátky do místnosti. Zastavil se uprostřed pohybu, a jestli jste někdy slyšeli pojem, hltal mě očima tak to se právě teď dělo.
"Tohle jsem ti nedal." Zamračil se a já pokrčila rameny.
Pokrčila jsem rameny ve znamení nezájmu, rukou si projel po tváři a otevřel truhlu vedle postele. Chvíli v ní štěrchal, než ke mně napřáhnul ruku. Vypadalo to jak dýka, alespoň já bych to tak pojmenovala. Kožené pouzdro bylo připevněno ke krátkému pásku.
"Je na nohu, jinou zbraň ti nedám. Ublížila by sis." Převzala jsem pouzdro a omotala si ho kolem nohy, nebylo mi zrovna příjemné, bylo to, jak mít samo držící punčochy které víc svírali. Udělala jsem pár kroků a ještě ho trošku dotáhla, ať mi nepadá.
"Dala jsem ho na správnou nohu?"
"Podle toho, kterou ruku používáš."
"Kam jdeme, že potřebuji zbraň?"
"Do lesa, čeká tě další lekce."
-
Kráčeli jsme lesem snad celou věčnost. Boleli mě nohy z nových bot, které mi dokonce ani úplně neseděli. Několikrát jsem se musela zastavit a vyškubnout plášť z nějakého keře kam se mi povedlo zaplést.
Zastavili jsme konečně na nějaké mýtině. Měsíc byl vysoko nad našimi hlavami. Pozorovala jsem Alaiona jak si sundal plášť a zalesklo se na něm několik zbraní, všechny až na jednu si sundal a hodil je na zem.
"Sundej si ho."
Rozepla jsem na něm sponu a spustila ho na zem. Uznale mi přikývl a já čekala, co bude následovat.
"Zahrajeme si hru a dám ti úkol. První úkol je že mi něco ukradneš." Pohlédla jsem na zbraně na zemi, ale on jen zakroutil hlavou a zašmátral kolem krku, aby vytáhl něco lesklé. Zlatý řetízek s ampulí.
"Pokud se ti ji povede ukrást tak předejdeš pár testům, které tě budou náhodně očekávat." Pořádně jsem si prohlédla nevelkou věc v jeho prstech a nasucho polkla.
Jak mu tu věc mám nenápadně sundat z krku?
"A teď si zahrajeme tu hru. Budeme se plížit lesem, tvůj úkol je se ke mně dostat bez toho abych si tě všiml. Pokud si tě všimnu, dostaneš libovolný trest, pokud se mě dotkneš dřív, než si tě všimnu, můžeš jít spát. Dokud to nesplníš, budeme v lese." Vyjeveně jsem na něj hleděla, když se rozběhnul do lesu.
"Začínáme!" zakřičel na mě a já se s povzdechem vydala za ním.
Nebaví mě ho pořád nahánět.

Další Alaionův testík, těšíte se na to až ho porazí (ak ho porazí) nebo na tresty (nemyslete na uchýlarny!) ?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama