Kapitola devatá

16. listopadu 2015 v 21:52 | EBBubeliny |  Osudí

Devatá kapitola a s ní se dozvíte jaké to je když se vás rozhodne týrat vaše středověké ztělesnění touhy a noční můry zároveň. Děkuji všem za vaše skvělé teorie, možná si někdo z vás dojde na své.


Jednou rukou jsem se opírala o strom a v předklonu jsem se snažila popadnout dech. Kdybych měla sílu tak pohledem probodávám Alaiona který se válel v trávě a počítal mi kolečka, které musím uběhnout. Pokaždé když mě nachytal tak mi to ještě stěžil, musela jsem bud dělat dřepy, kliky nebo běhat dokolečka na té mýtině. Začínala jsem ji nenávidět skoro stejnou mírou jak jeho.
Zhluboka jsem se nadechla, abych se nepozvracela vyčerpáním a snažila se zaostřit svůj zrak na trávu. Všude panovalo šero a s blížícím se úsvitem bylo čím dál víc světa. Mohla jsem zahlédnout kapičky rosy, které ulpěli na mých botách i trávě.
S fučením jsem se téměř odrazila dlaní od stromu a doklopýtala k Alaionovi a sesunula se k zemi. Rozplácla jsem se jak široká tak dlouhá. Tráva mě mírně lechtala na tváři, ale vzhledem k tomu že mi brnělo celé tělo, bylo mi to jedno. Na zádech mi prosákla voda a já se musela otřást při pocitu studené vláhy na rozpálených zádech.
"Ještě ti zbývají tři kolečka." Informačně mi řekl a já zaúpěla.
"Mě to je ale u prdele." Řekla jsem a pak mi došlo, že to bylo nahlas.
Alaion se vedle mě protočil tak že ležel vedle mě na boku, jeho ruka zamířila k mému boku a i přes mé kňouraní si mě k sobě přitáhnul. Nakláněl se nade mnou a já musela protočit očima.
Tímto mě už neoblbne.
"Dáme dohodu."
Zamračila jsem se na něj. "Jakou dohodu?" řekla jsem nejistě.
"Odpustím ti ty čtyři kolečka." Usmál se na mě a já zalapala po dechu. Jeho úsměv měl pro mě pořád stejně umrtvující myšlenky. Pak mě do hlavy proniklo číslo, které řekl. Strčila jsem do něj jednou rukou, ale bylo to spíš pohlazení po hrudi.
Už ani ruce mě neposlouchají.
"To byli tři kolečka."
"Jsou už ale čtyři, a pokud chceš, nebude žádné."
"Co za to chceš?" nedůvěřivě jsem na něj hleděla a jeho úsměv se zatím rozšiřoval.
"Polib mě."
Šokovaně jsem na něj hleděla. Ze začátku chce se mnou spát, pak mě málem přizabije, pak chce abych se od něj držela dál, osahává mě ve vodě, seřve mě že jsem ho nechala aby mě osahával, tyrá mě a nutí mě běhat po lese.
To je vlastně to samé.
Je to schizofrenik!
Mozek jak kdyby dostal ránu elektřinou, zamával bílou vlajkou a skočil přes palubu.
"Ne." Odpověděla jsem, zas by chtěl se mnou vymést.
"Tobě nestojí jeden polibek, za to abys ses zachránila od pěti koleček?" zvedl jedno obočí a zvědavě si mě prohlížel.
Naprázdno jsem otevřela a zavřela ústa.
Pak jak kdybych opět nalezla hlas, jsem zaječela: "Jakých pět koleček?"
"Dej mi polibek a nebude ani jedno."
"Ne opět se mnou vypečeš!" protestovala jsem, ale on se na mě jen nechápavě zamračil.
"Proč bych tě pekl?"
Protočila jsem očima a zatlačila do jeho hrudníku, aby se ode mě odvalil. S těžkostí jsem se vyhrabala na nohy. Z mé malé výšky jsem hleděla, jak vysmátý leží v trávě a zubí se na mě.
"Kolik bylo těch koleček?" zeptala jsem se podrážděně.
Ukázal na mě otevřenou dlaň a pak k ní ještě přidal palec z druhé ruky. "Šest." Pyšně mě oznámil a já se od něj vzdálila, abych mohla pokračovat po teď už vyšlapané cestičce kolem mýtiny. Mírný poklus by mě tímto tempem nemusel zabít, toužebně jsem pohlédla na vycházející slunce.
Nutila jsem nohy, aby se střídali a vždy když zahlásil číslo, které mi ještě zbývá, tak jsem ho v duchu proklínala.
"Tři!"
Proběhla jsem kolem kapradě, co jsem si určila jak začátek a konec a zamračila se na ni, jak kdyby ona byla strůjcem všech mých problémů.
"Podvádíš!" zavrčela jsem na něj. V duchu jsem se snažila dopočítat, kolik jsem jich uběhla.
"Možná trošku."
Když jsem v duchu došla k číslu sedm, chtěla jsem se na něj vrhnout a zardousit ho ale neměla jsem silu ani ho uškrtit. Seděl v trávě a neskutečně se na mě bavil, dokonce měl tolik drzosti, že se to pobavení ani nesnažil skrýt.
"Pojďme spát." Zaprosila jsem, ale on jen zakroutil hlavou.
"Ještě jsi mě pořád nechytila." S tím se postavil na nohy a oprášil ze sebe špínu, co mu ulpěla na oblečení.
Sesunula jsem se na kolena k zemi.
"Já už nemůžu!" vykřikla jsem a prostě se složila úplně. Ležím v udusané hlíně a pozoruji špičky černých bot co se ke mě přibližují.
"Eolin vstávej, ještě jsme neskončili." Řekl mi autoritativně. Vykroutila jsem z pod sebe ruku a ukázala mu vztyčený prostředníček. Pak jsem ji spustila k zemi, protože mi došlo že to stejně na něj nebude mít žádný účinek.
"Říkám ti vstávej!"
"A já ti říkám, že ne. Já už nemůžu, všechno mě bolí, mam hald, žízeň a jsem špinavá."
"A jsi pěkný kňoural, zapomněla jsi dodat."
Protočila jsem se na záda a sledovala jeho tvář naklánějící se nad tou mou ale snad z výšky skoro dvou metrů.
Zajímalo by mě, čím ho krmili, že tak vyrostl?
"Eolin slyšela jsi mě?"
"Ne." Odpověděla jsem mu bez obalu.
"Vstávej!"
"Ne."
"Dělej, než tě donutím."
"Dělej."
Naštvaně si zajel rukou do vlasu a rukami mi zajel pod paže, aby mě zvedl. Rozhodla jsem se maximálně nespolupracovat a nezapojit ani jeden sval, který jsem mohla ovládat, abych mu nedopomohla. Ne že by byla teď nějaká šance, že ty svaly ještě ovládám.
Myslela jsem, že si mě jen tak prohodí přes plece a pohodí mě někde v lese, místo toho mě ale opět zpustil zpátky na zem a dal si ruce v bok.
"Vstávej!"
Protočila jsem očima, aby pochopil, jak obehraná písnička mi to přijde.
Nepochopil.
"Nejdu."
"Vstávej, jdeme spát." Nadějně jsem na něj pohlédla, ale moc jsem mu nevěřila.
"Nejdu, nemůžu se zvednout." S dalším povzdechem se otočil, že odchází. Posbíral si svůj plášť a zbraně a zmizel z mýtiny. Vykrucovala jsem krk, abych ho zahlédla a pak se na to vykašlala.
Nechal mě tu.
Chtěla jsem se zvednout a aspoň se přesunout na plášť co byl rozložený uprostřed mýtiny, ale vážně jsem neměla sílu se tam ani doplazit.
Na mou tvář dopadl stín.
Uslyšela jsem tak známy povzdech.
Stočila jsem svůj pohled na Alaiona, vzal můj plášť a prohodil si ho přes rameno. Vrátil se ke mně a jednou rukou mi podebral nohy, druhou záda. Během chvíle si mě vyhoupnul do náruče a kráčel pryč.
"Já to nikomu neřeknu." Zašeptala jsem směrem k němu a ještě na něj mrkla.
"Jako co?" zeptal se mě nejistě a mě se rty roztáhly do spokojeného úsměvu.
"Že máš i dobré vlastnosti."
Kdo si to ještě nevšiml, tak upozornuji že tohle bude povídka na dlouho trať.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 samaraanvil samaraanvil | Web | 17. listopadu 2015 v 20:44 | Reagovat

Moc pěkné, pokračuj :-)

2 EBBubeliny EBBubeliny | E-mail | Web | 17. listopadu 2015 v 23:05 | Reagovat

[1]: Děkuji :) Určitě budu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama