Kapitola desátá

24. listopadu 2015 v 17:49 | EBBubeliny |  Osudí

Další kapitola, chtěla bych ji věnovat vám všem, kterým se libí moje fantasy tvorba a i přes komplikovanost charakterů se vám libí. Doufám, že touto kapitolou vám to nezamotám ještě víc, že si ji užijete stejnou mírou jak já.
Ruce se mi klepali, když jsem si dávala lžíci do úst. Svaly mě nechtěli poslouchat po včerejším nočním běhaní po lese. Od kdy jsem vstala tak jsem se Alaionovi vyhýbala, jak to šlo, dokonce jsem se schovávala na půdě v domě jen proto, aby mě nenašel. I oběd jsem jedla na poslední chvíli, doufala jsem, že on už jíst byl.
Když jsem se rozhlédla, nebylo tu už moc lidí, ale rozruch jsem pořád způsobovala. Kalhoty co jsem měla na sobě, nikdo neocenil a tak to spustilo ještě větší šuškandu než předtím. Dojedla jsem jídlo a odnesla talíř na kopu k ostatním. Bez dalšího ohlédnutí jsem odešla rozhodnutá se jít umýt, mohlo by to ulevit mým bolavým svalům.
Donutit se dojít k chatě a zase k potoku mě stálo víc sil, než jsem očekávala. Do vody jsem se téměř zhroutila, posadila jsem se na kámen a voda mi omývala ramena. Některé škrábance mě pekelně štípaly, nejvíc ten na ruce když jsem se snažila prodrat se keřem a nevšimla si na něm trny.
Opírala jsem se o skalný výběžek, který mě mírně studil do zad.
Jak to dělají, když je tady zima?
Naštěstí je teď spalující horko a tak voda je příjemně vlažná. Nedokážu si představit že bych do té vody musela vlézt, když není minimálně nad osmnáct stupňů. Jenže i Alaion má doma přece vanu, říkal to, když jsem se ho včera ptala.
Jsem zvědavá, jak dlouho mi vydrží se flákat, když na to někdo přijde. V táboře chtějí po mě maximálně pomoc při práci v kuchyni, ale jinak mě k ničemu moc nepouštějí. I když čím bych jim asi tak mohla být užitečná? Co bych tak mohla tady zvládnout krom vaření a uklizení? Lovit neumím, stráž držet nedokážu a hlídat děcka to bych možná taky nezvládla. Kdyby mi totiž zdrhli do lesa tak bych nebyla schopná se vrátit zpátky ani sama natož s nimi.
"Tady seš." Otočila jsem se po hlasu a ulevilo se mi, že to je Deshiree. Položila si svůj "ručník" na skálu a začala se vysvlíkat.
"Hledá mě někdo?" doufala jsem, že se tady schovám, jenže jestli mi řekne, že někam musím jít, budu muset. Od kdy jsem došla do táboru tak se o mě starala a neměla jsem to srdce, abych ji na něco řekla ne. Proto jsem ještě ráno prala obvazy a pomáhala jí s drobnostmi.
Deshiree totiž ošetřovala zraněné a nemocné. Včera v noci když já jak bludička poletovala po lese, vrátili se muži z nějakého nájezdu, který se moc nepovedl. Tím pádem v naší chatě leželo devět mužů, kolem kterých se muselo lítat a ošetřovat je. Nechápala jsem, jak to zvládala ale celou dobu se na ně usmívala a dodávala jim naději.
"Hledá tě Athira, moje sestra." Když to řekla tak se mírně zamračila. Nedokázala jsem odolat další otázce a potlačit svoji zvědavost.
"To je špatně?"
"Meredith, měla by, jsi vědět, že svoji sestru nadevšechno miluji ale je schopná udělat cokoliv kvůli Alaionovi. Pokud ona nadobude dojmu že bys ji mohla jakýmkoliv způsobem bránit-" otřásla se při těch slovech. "Nechci ani pomyslet co by se ti mohlo stát. Vyhni se jí."
"Vlastně seš už druhá, kdo mě upozornil na ni. Ale proč by mě takhle hledala? Co ode mě chce?"
"Řekla bych ti běž to zjistit, ale radši to nedělej. Ona není tak zlá, jak se jeví."
"Jasně." Řekla jsem ironicky ale Deshiree si z toho nic nedělala.
"Měla bys radši jít za Alaionem, já mám ještě hodně práce a u nás by, jsi teď jen překážela."
"Mám na výběr?" zašeptala jsem sama pro sebe, ale ona mě slyšela, položila mi ruku na rameno a shovívavě se na mě usmála.
"Všichni máme na výběr, většinou. Čím dřív splníš svůj úkol, tím dřív se z tohoto táboru dostaneš."
Oblékla jsem si teda opět oblečení s tím, že se vyberu k Alaionově chatě. Otočila jsem se na patě a pohlédla na její unavený obličej.
"Prosím tě, kdy bych sehnala ještě nějaké kalhoty? Mám jenom jedny."
"Zeptej se Alaiona, já si sukně šiji sama. A Meredith, nenos moc často kalhoty do jídelny, dnes to způsobilo velký rozruch. Muži si pak připadají méněcenní." Přikývla jsem, že jsem ji pochopila.
"Uvidím, co se s tím dá dělat." Po tváři ji proběhl pobavený úsměv, který vystřídalo zamračení, ohlédla jsem se přes rameno a spatřila Athiru jak stojí ani ne dva metry ode mě. Probodávala mě pohledem a prohlížela si moje nové oblečení. Měla jsem boty od Alaiona, legíny, tuniku a nůž upevněný na noze. Ruce měla překřížené na hrudi, jestli s tím chtěla dokázat, že má taky prsa, moc se ji to nedařilo.
"Des, myslela jsem, že ji pošleš za mnou." Řekla naštvaným hlasem.
"Právě jsem za tebou šla." Skočila jsem jim do rozhovoru, než si stihla Deshiree zavařit kvůli mně. Nechci aby se hádali i když Athira je taková hnusná zmije. "Co potřebuješ?"
"Mám s tebou vybrat vhodný luk a dát ti toulec s šípy, Alaion to tak chce." Dodala rozmrzele a bylo vidět, že nebýt jeho tak by nehla ani prstem. Koukla jsem se na Deshiree ale ta mi jen přikývla.
Vydala jsem se po vyšlapané cestičce za Athirou, bála jsem se ji mít za zády. Nedokážu odhadnout nakolik je schopná mě bodnout do zad. Kráčeli jsme trochu oklikou, abychom nešli mezi domy, ani jednou nezpomalila, ale její tempo nebylo tak zběsilé jak když jsem kráčela za Alaionem. Nakonec jsme dorazili k jedné z dřevěných chat. Na první pohled se nijak neodlišovala, až na tři stráže co seděli před dřevěnými dveří.
Athira na ně pokývala hlavou a oni ji něco zamumlali na pozdrav. Prohlédli si mě dlouhým pohledem, na co se jeden z nich zvedl a zahradil nám cestu. Ukázal na mě prstem a zamračený výraz napovídal problémy.
"Kdo to je?" chraplavý hlas zněl, jak kdyby to byl třicetiletý kuřák. Muž mohl mít tak čtyřicet let, pevná muskulatura, neboli tlouštík byl oblečený do kožené zbroje i s helmicí na hlavě tak jsem jen podle obočí odhadla, že má tmavé vlasy.
"Meredith, jdeme si pro luk. Jestli nás tam nevpustíš tak si to vysvětluj Alaionovi." V ten moment jsem pochopila proč Athiru stálo tolik sil dostat se tam kde je. Muž z ní neměl moc respekt ale, jakmile řekla Alaionové jméno jeho výraz se ze zamračeného změnil na naštvaný. Udělal k nám pár kroků a hrozivě se nad námi tyčil.
"Nepustím vás tam."
Athira mu pohled oplácela a udělala k němu pár kroků blíž, bylo vidět, že nechce ustoupit ani o píď. Brada vystrčená, obočí stažené, ruka položena na noži co měla u pasu.
"Okamžitě uhni, nemám čas se zabývat s někým, kdo skončil jak strážce. Jsem Athira Bros Mistryně luku a stínu." Řekla autoritativním hlasem a muž po chvíli zaváhání uhnul. Drbla do něj ramenem a prošla kolem něj, jak kdyby se nic nedělo. Cupitala jsem za ní a tvářila se, že jsem jen kousek jejího pláště a ne člověk, kvůli kterému se tady kupí problémy.
Vevnitř bylo mírné šero, ale ta kopa zbraní. Meče, štíty, sekery, a dokonce různé kopí, zbytek jsem vlastně ani nevěděla pojmenovat. Athira zamířila, až na samý konec kde byli pověšené luky. Různé délky, zahnutí, barvy. Podle čeho se vybírá luk?
Prohlédla si mě a chytla do ruky jeden z luků. "Natáhni ruku před sebe."
Natáhla jsem pravou ruku před sebe a ona k ní přiložila luk. Pak ho zas pověsila zpátky, vytáhla jiná a znovu ho přiměřila. Neviděla jsem v nich rozdíl ale ona evidentně ano. Nakonec mi jeden vložila do ruky. Stála jsem tam jak poleno a koukala na tmavohnědý luk.
Netuším, co s ním mám dělat.
Protočila očima. "Skus ho natáhnout." Chytla jsem teda tětivu a pokusila jsem se ji natáhnout, po chvíli boje jsem s ní zvládla trošku pohnout. Rukou mi ohmatala ramena.
"Chce to mít na to svaly, časem to zvládneš." Podala mi toulec s šípy. "Máš jít za Alaionem, víc ať už po mě nic nechce, pokud s tím budeš mít něco společné." Prohodila jsem si teda toulec přes rameno a radši odešla. Bála jsem se, že tolik zbraní pohromadě by ji mohlo nalákat k tomu, aby je na mě testovala.
-
Zaklepala jsem na dveře, jenže skoro nevydaly žádný zvuk. S povzdechem jsem je otevřela a vešla dovnitř. Zarazila jsem se uprostřed dveří a hleděla na postel. Nahé zpocené záda, hezký zadek, který se pohyboval v rytmu, jak je lidstvo staré. Zaraženě jsem hleděla na ten výjev.
Žena ležící pod Alaionem, zakřičela. Alaion něco řekl, jenže ona nekřičela z vášně, znělo to bolestně. Ohlédl se přes rameno a já pohlédla do jeho černočerných očí, fialová duhovka tam nebyla a pohltila ji temnota. Něco zanadával, zamumlala jsem omluvu a vycouvala ze dveří.
Prošla jsem několik metrů a posadila jsem se do stínu jednoho ze stromů. Naštvaně jsem pohodila luk vedle sebe i s toulcem, který se rozsypal. Pořád jsem to viděla před očima, jak píchá tu ženskou. Zalívalo mě teplo jen při pomyšlení na to, že bych tou ženou byla já. Vytáhla jsem nůž z pouzdra na stehnu a zabodla ho hluboko do země.
Nebyla jsem to já a ani nebudu.
Jsem tak naštvaná na něj, na všechny. Měl se mnou trénovat a on si místo toho šoustá nějakou-.
"Ugh!" naštvaně jsem zakřičela.
Proč vlastně chci být na jejím místě?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama