Třicet slibů

5. října 2015 v 21:18 | EBBubeliny |  Bestie nikdy nespí

Poslední kapitola, pak už jenom epilog, užijte si ji. Dala jsem si záležet, budu moc ráda když mi pak napíšete nějaký hezky komentář ohledně této povídky, jak se vám líbila, jestli by sjte chtěli časem pokračovaní až skončí moje ostatní povídky, popřípadě něco o postavách, co se vám na nich líbilo a tak. Užijte si čtení, tahle kapitola patří všem, co to čtou, četli budou číst.
Děkuji vám za podporu, i za každou motivaci, že to má cenu dokončit. Važím si toho.


"Dej mi dědice a pak já i Volodar jsme tvoji." Nejistě řekl a po dlouhé době mi pohlédl do očí.
Hleděla jsem na něj neschopná říct jakékoliv slova. To jako myslí vážně? V duchu jsem se sama sebe ptala a koukala na něj jak na vola. Trapné ticho začlo být čím dál horší, mírně si odkašlal, aby přerušil to ticho mezi námi ale i tak jsem s pusou dokořán na něj zírala.
"To myslíš vážně?" hystericky jsem vyjekla a bylo mi jedno, jak neomaleně to znělo. "Já přišla o čtyři členy smečky! A ty mi tady navrhuješ sex?!" už jsem křičela. "Uvědomuješ si, že teď potřebuji truchlit a vzpamatovat se? Ze všeho?! Ze lží, smrti, budoucnosti a musím se vyrovnat s důsledkem svých činů? A ty. Ty chceš po mě dítě?!" prskala jsem po něm. Měla jsem chuť s na něj vrhnout a utlouct ho.
"Tomu říkám vděk." Odfrkl si. "Jak chceš, do večera se můžeš sbalit a vypadnout i s těmi čtyřmi vlky co ti zbyli. Jsem zvědavý, jak dlouho potrvá, než přijdeš o všechny i o svoji svobodu v řetězech Vorvysu." S tím se zvedl a odešel na odchod z pokoje. Stála jsem tam ještě víc vyhoukaná a hleděla na to, jak se za ním zavírají dveře. Nezavolala jsem na něj, ani za ním nevyběhla. Jen se zpátky zhroutila na postel.
Když se dveře opět otevřeli, vešla dovnitř Tori. Rudé napuchlé oči napovídali o tom, že není taky na tom nejlíp. Bez jakéhokoliv slova se hned ke mně přitulila a seděli jsme v utěšujícím obětí. "Proč on?" zašeptala a já pokrčila rameny.
"Já bych se jim tak pomstila." Vrčela naštvaně. A já si musela povzdychnout, netuším jak jim oznámím že musíme odejít, že nemáme kam jít a že Raoul měl pravdu a brzy tímto tempem pomřeme.
"Tori, dostala jsem nabídku," zašeptala jsem. "jestli dám Raoulovi dědice tak nám pomůže pomstít Sola." Zbytečné omáčky kolem jsem vynechala, hlavně to jak jsem před pár minutami po něm křičela. Vymotala se z mého objetí a koukla na mě se zápalem v očích.
"A co ty na to?" nejistě se mě zeptala. Popadla jsem polštář a tuho ho obejmula.
"Nakřičela jsem na něj. Že chci truchlit a smířit se s tím a ne mu dát potomka." Zahanbeně jsem vyslovila a snažila se vyhnout jejímu pohledu. Laskavě mě pohladila po ruce.
"Lethy, je to oběť, ale je to na tobě. My nemůžeme chtít, abys to podstoupila na silu. Budeme tě následovat, kam chceš, ale pochybuji, že to dítě chtěl hned teď." Pobaveně dodala na závěr. "Myslím si, že jako těhotná bys mohla jít těžko na tažení pomsty." Realisticky zkonstatovala a já ji musela dát za pravdu. Neřekl, kdy to dítě chce, ani nic kolem. Měla bych tu jeho ponuku zvážit.
"Děkuji ti, mohla bys mě prosím teď nechat o samotě? Potřebuji si to celé rozmyslet a chci truchlit o samotě." Oznámila jsem ji a ona po dalším objetí odešla. Svalila jsem se na postel a hleděla do stropu. Měla jsem vážně pro ně takovou hodnotu? Že by kvůli mému potomkovi riskovali si znepřátelit všechny klany a napadnout Daniela?
Bolela mě z toho všeho hlava, z návalu informací. Bolelo mě srdce, ze ztráty svých vlků.
Stojí mi pomsta za určení své budoucnosti už teď?
Vzpomněla jsem si na roztomilý úsměv Sola, jak byl ze začátku plachý a jak se nám povedlo si k sobě najít cestu a téměř překonat všechno zlé. Nebýt Daniela. Zničil všechno. Rayana, Sola, Lunu, Margaret, Colina ale mě nezničí. Nenechám se zlomit a zahnat do kouta, i kdybych měla přitom umřít. Ale předtím umře on. Stáhnu ho do pekla a klidně se tam budu s ním na věky věku smažit jen proto, abych mohla pozorovat, jak se potí.
Vstala jsem vrávoravě z postele, potřebuji najít Raoula. Dřív než si to rozmyslí nebo svoji nabídku stáhne. Za pomoci všech svatých jsem se dostala ke dveřím. Až se mi je povedlo otevřít bez toho, abych spadla do chodby tak jsem vystrčila hlavu ven. Naštěstí na chodbě stál lukoi, neznala jsem ho, ale snad pro mě udělá laskavost.
"Můžeš najít Raoula?" zeptala jsem se ho, čím jsem ho donutila zvednout hlavu. Prohlédl jsi mě a pak přikývl. Byla na něm vidět neochota, že se musí zvedat ale i tak se pobral na konec chodby a zmizl mi z dohledu. A tak jsem se dotrmácela zpátky do postele. Zabalila se do peřin a čekala, až dojde.
Trhla jsem sebou, když jsem ucítila teplou ruku na svém rameni. Ospale jsem mžourala do šera pokoje. Ruka která na mě spočívala byla Raoulova. Hleděl na mě se zájmem, ale nic víc jeho dokonalá maska neprozrazovala, jedině oči ho na chvíli zradili. "Potřebovala jsi něco?" otázal se chladně a já se nervózně ošila.
"Souhlasím." Šeptla jsem do peřin.
"Co? Neslyšel jsem tě." Zagánila jsem jeho směrem, protože mi bylo jasné, že jako vlkodlak mě určitě slyšel. A tak jsem spolkla svoji hrdost a odtáhla peřinu, abych mohla zopakovat, co jsem řekla.
"Souhlasím s tvým návrhem." Řekla jsem tentokrát nahlas a jeho tváři proletěl překvapený stín. Jenže než jsem si to stihla uvědomit, tak opět nasadil tu ledovou masku.
"Dobře."
"To je všechno co mi na to řekneš? Jen dobře? Nějaké podmínky, co si představuješ nebo něco takové nemáš? Nech vím co mě čeká?" ryla jsem do něj, protože jeho odpověď mě vůbec neuspokojila. Promnul si čelo, tak jak už jsem to za tu krátkou dobu viděla hodně krát.
"Upřímně nečekal jsem, že budeš souhlasit, ne že bych nebyl rád." Dodal rychle. "Nechci na tebe tlačit, možná, jestli budeš chtít, rád bych tě poznal. Čekají nás tréningy a až budeš fit, můžeme prostě probrat zbytek." Nervózně se ošíval, když to říkal. Opět a znovu jsem na něj hleděla překvapená a pak jsem strnule přikývla.
"Ale chci označení." Řekl mi a přišlo mi, že mírně zrudl. Kam se poděla ta jeho jistota a sebevědomí. "Nechci, abys měla spojení s Vorvysem, ani jedním." Tu druhou větu oznámil s tvrdým podtónem. "Samozřejmě až se uzdravíš." Zašeptal a naklonil se ke mně. Chtěla jsem ucuknout, bála jsem se, že mě políbí, ale on jen projel prstem po mé tváři. Na jeho rtech se usídlil malý nepatrný úsměv, ale byl tam. On je tak chaotický a nečitelný, co jsem si to jen vybrala, a dobrovolně. Bručela jsem si v duchu.
"Nechám tě ještě spát." A s tím se zvedl a opustil pokoj. Úlevně jsem si vydechla, šílená pomsta chce šílený plán a on mi ho poskytl, i když ne podle mého gusta. Snažila jsem se omluvit sama před sebou.
-
Seděla jsem obklopená všemi možnými vlky, talíře se leskly, příbory cinkali. Několik dní jsem se Raolovi vyhýbala, ale nebylo mi to nic platné, jeho vlci byli všude, kam jsem se pohla. Hlídali mě téměř jak cenný poklad, jeden se prořekl a vysvětlil mi jak to je. Raoul se bál že uteču se všemi svými lukoi a zradím ho, ale já nechtěla. Chci jen pomstu. A tak tu sedím a sleduji obrovskou jídelnu.
Kamenné výklenky zdobili obrovské kytice květin, v krbech, které byli vyšší než já, hořel oheň, jeho světlo dopadalo v barevných paprscích na mramorové zdi. Všechno bylo do puntíku vyleštěné a ty svíčky, byli všude. Občas zavrzala židle na dřevěné podlaze i přesto že nikdo nevstal, každý se příliš bavil na to, aby odešel od stolu.
Raoul seděl za vrchem stolu a já na něj hleděla z opačné strany místnosti na stejně čestném místě. Po dnešní noci mi bude náležet místo vedle něj, nebude žádná spřátelená smečka ale jedna. Rozhodli jsme se, že založíme nový rod, budeme rovnocenní partneři a krom jedné pomsty zanecháme všechnu minulost za sebou.
Fascinoval mě, jantarové oči přecházeli z tváře na tvář a pozoroval své podřízené. Neunikl mu jediný záchvěv emocí, pokaždé když hleděl na mě, musela jsem sklopit zrak. Byl mocný, jeho smečka ho poslouchala na slovo, nikdo neodporoval, jinak přišel trest. Já mu budu rovna a on mě, trest nikdy nedostanu ale i tak budu muset být tady, zlepšovat svého vlka ve mně.
Pohledem jsem zkontrolovala své vlky, kteří se neskutečně bavili i přes nově nabité šrámy na duši. Frederick se dokonce bavil s jednou z mála Volodarských vlčic, Nathan se upnul na Tori a o něčem se spolu dohadovali, přišlo mi to příjemné a usměvavé. I tak jsem byla jediná, na které bylo vidět stín na duši, vyhýbám se zrcadlům od té doby, co umřeli. Jednou jsem se zahlídla, vidět samu sebe a uvědomovat si že ani jeden úsměv už nebude pro ně, bylo zdrcující.
Dnes mělo nastat naše vzájemné označení. Nejsem ale v dostatečném alkoholickém opojení, abych toho byla schopná. Včera jsme postřehli, že mě to od něj tahá, jakmile se mě dotkne nebo udělá směrem ke mně gesto tak se odtáhnu. Raoul byl tím velice překvapený, pouto z jejich strany by na mě nemělo působit. Musela jsem mu vysvětlit celou historií s nimi, označení v dětství, které se zlomilo kletbou, co na mě uvrhli, všechno.
Mírně jsem se zamračila a zkontrolovala pokojně sedícího Raoula, já o něm pořád nic nevím. Proč se musím pořád obklopovat muži, co mě matou, neznám je a tak rádi mi lžou. Podvědomě jsem si zajela prsty do vlasů, byli čím dál delší a plavější, nikdo nechápal, jak je možné že z mých blond loken se stávají bílé. Kdyby tady byla Luna-
Nesmím na ně myslet, příliš to bolí, řekla jsem si v duchu. Popadla jsem další sklenici s kořeněným vínem a celý jsem ho vypila, očima jsem našla Raoula, opět, dala jsem mu pokývnutím hlavy najevo, že jsem připravená. V duchu jsem vůbec nebyla, ale nechci být už nimi svázaná, chci to mít za sebou. Všichni se bojí, jaký dopad můžou mít moje emoce na ně dva.
Postavil se čím všechna pozornost se upřímila na něj. "Vážení omlouvám se, ale budeme se muset odpojit od naší oslavy." Pokynul mi rukou a já se zvedla, po tváři se mi rozlil ruměnec. Všichni vědí, kam jdeme, co budeme dělat, pak se máme vrátit. Pořád mi to přišlo tak trapné, nervózně jsem se ošila a vykročila k němu. Pomalu jsme obcházela celý stůl, až jsem nakonec vložila třesoucí ruku do jeho dlaně.
Mírně mi stiskl ruku a já k němu překvapeně vzhlédla. Nepatrně se na mě usmál a mě jak kdyby spadl kámen ze srdce. Bylo to ujištění, že dělám správnou věci, nevycouvám ze zbabělosti. Jsme jeden pro druhého nástroj moci, víme o tom. Je to tak správné. S touto myšlenkou jsme společně vykročili z hodové místnosti, neohlídla jsem se po nikom. Bála jsem se, že zahlédnu odsouzení na jejich tváři, nebo jakoukoliv pochybnost ohledně mého rozhodnutí. Vím, že by mě to donutilo od toho odstoupit.
Celou cestu manorem jsme kráčeli potichu, vyhýbala jsem se pohledem na něj. Nevěděla jsem, jak si budu dál počínat, tak jsme kráčeli bok po boku, ruka v ruce, směrem k našemu rozhodnutí. Otevřenými dveřmi jsme prošli přímo do Raoulové ložnice, rozhodli jsme se pro jeho. Naléhal na mě, aby to bylo u mě, nech se cítím pohodlněji, přece jenom to tam znám líp ale na to nezáleželo.
Místnost byla v hnědých a zlatých barvách, které příjemně kontrastovali. Obrovská komoda měla tmavě hnědou barvu a na ní hořeli svíčky, zlaté závěsy se vlnili kolem oken. Klouzala jsem pohledem po pokoji a bylo mi tu celkem příjemně, až na tu představu co mělo následovat. Přeskočila jsem pohledem postel a sledovala zbytek pokoje. Tmavou knihovničku s pečlivě uloženými knihami, psací stůl, na kterém bylo obrovské množství svíček, že stůl hrál barvami. Huňatý zlatý koberec na tmavé dřevěné podlaze vypadal jak stvořený k uvelebení se na něj. Chtěla jsem do něj zabořit prsty, jestli je tak hebký jak vypadá na první pohled.
Nakonec jsem pohlédla na postel, největší dominanta této místnosti. Těžká dřevěná postel tmavé barvy zabírala obrovský prostor. Zlaté ale o něco tenčí závěsy poletovali kolem ní, jak do místnosti foukal lehký vánek. Lesklé černo zlaté povlečení a kopa polštářů vypadli pohodlně, jen padnout na ně a usnout. V takové posteli by se vyspalo minimálně šest lidí.
Ze zamýšlení mě vytrhl horký dotek na rameni, obtřel se o mě jen konečky prstů ale to stačilo, abych se vrátila nohami na zem. Pohlédla jsem do těch očí a teď mi až došlo, že jsou skoro stejně zlaté jak dekorace v tomto pokoji. Zdálo se mi, jak kdyby si žili svým životem, nebo to bylo světlem svíček, které byli tady jediný zdroj světla.
Černé vlasy mu padali do tváře a jeho výraz byl vysloveně tázací. Čekal, co udělám, ale já to nevěděla. Co bych teď měla dělat? Klouzala jsem pohledem po jeho těle. Byl o hodně vyšší než já, dlouhé ruce byli spuštěné podél těla, trpělivě čekal. Ani jeden sval neprozrazoval, jestli je stejně nervózní jak já. Vnitřně mě to uklidňovalo, že alespoň jeden z nás ví, do čeho jde.
Zhluboka jsem se nadechla a udělala krok směrem k němu, zavrátila jsem trochu hlavu, abych mu pořád viděla do očí. "Kdybys to chtěla ukončit, řekni." Zašeptal a sledoval mě, přikývla jsem na znamení souhlasu. Nedokázala jsem ze sebe dostat jediné slovo a tak jsem tam jen stála a čekala.
Bříškami prstů mě hladil, od ramene dolů k zapěstí, naběhla mě husí kůže, ale nezastavoval se. Projel mi přes ruky a propletl svoje prsty s mými. Celou dobu mi u toho hleděl do očí. Pozvedl naše prsty k svým rtům a políbil mě na konečky prstů. Zachvěla jsem se, ale nezabránila jsem mu, aby pokračoval. Podvědomě jsme ustupovali k posteli, ale nesvalil mě na ni. Jen jsme tam stáli a hleděli si do očí.
Cítila jsem, jak se ve mně něco vzdouvá, nebyl to chtíč, ani vztek. Mému vlkovi se tohle nelíbilo, musela jsem zavřít oči a potlačit ho do uzadí, cítila jsem, jak se jeho podstata snaží toho mého vytáhnout z ulity, z té bojovné pozici kterou zaujal. Potáhla jsem ho za ruku k sobě a tak se naše těla střetli.
Přitiskl si mě k sobě a po rtech mu přejel další úsměv, byl nenápadný ale hezký. Vypletla jsem prsty z jeho a přitiskla mu dlaň na tvář. "Měl by ses smát víc." Zašeptala jsem, jak kdybych nechtěla přerušit tu klidnou atmosféru, která tu panovala. Po mých slevách se usmál ještě víc. Opětovala jsem mu plachý úsměv, jeho ruce se přesouvali po mém těle a pomalu ho mapovali. Hladil mě na bocích, zádech, přitiskl si mě opět k sobě a začal se sklánět ke mně. Překvapivě jsem nestrnula, jen čekala. Sledoval moje reakce, když se jeho rty otřeli o mé. Nebylo to hrozné, jak jsem očekávala, příjemně mě hřáli na rtech a chutnali po kořenitým víně. Stoupla jsem si na špičky a jeho polibek opětovala, nemusel se tolik ke mně sklánět, i tak se víc naklonil, aby náš polibek prohloubil.
Jazykem mi projel po rtech a já zavřela oči, nech, můžu vnímat jenom dotyk. Popadnul mě za stehna, těsně pod zadkem a zvedl mě do výšky. Instinktivně jsem mu omotala nohy kolem boků a teď jsem se zakláněla já, abych ho mohla líbat. Polibek byl dostatečně žhavý, abych mohla v sobě cítit začínající chtíč. Jeho jazyk laskal ten můj, ruce mu putovali na můj zadek a ne zrovna jemně ho zmáčkl. Vydechla jsem mu do rtů a cítila jak moje tělo začína brnět, nedočkavostí, dychtivostí.
Pořádně mě chytnul a pomalu nás oba položil na postel. Ležela jsem pod ním nohy pořád kolem něj obmotané, posunul se kousek níž a já mezi nohami ucítila jeho erekci. Zalapala jsem po dechu, ten dotek byl jak elektrický výboj, dával najevo, že chce víc, jak se na mě tisknul a čím dál dravěji mě líbal. Já mu to s nadšením oplácela, ruce jsem měla zapletené v jeho hebkých vlasech, občas jsem za ně zatáhla.
Přerušil náš polibek a já se zhluboka nadechla, jak jsem ucítila jazyk na svém krku, jenže jeho ruce putovali z mých boku nahoru. Přejížděli mi dlaněmi po ramenou, jemně zavadil o prsník a já celá strnula, ne děsem ale nedočkavostí. Rukou mi zajel pod tílko a stisknul mi ňadro. Vyrazil ze mě vzdech a jeho zornice se rozšířili. Nečekal, roztrhnul mi tílko, doslova ho ze mě serval a zahodil ho někam za sebe, chvíli na to letěla i podprsenka.
Ležela jsem pod ním do půl pasu nahá, jeho tělo mě hřálo i přes košili. Jenže já chtěla cítit jho kůži na sobě. Netrápila jsem se z knoflíky a následovala jeho příkladu, roztrhla jsem tu košili a pomohla mu ji sundat. Jeho jazyk putoval z mého krku, který pomalu oždiboval, dolů. Když dorazil k bradavce napla jsem se jak struna. Pomalu, téměř líně ji obkroužil jazykem a mě se zasekl dech v krku, roztřeseně jsem vydechla. Tahala jsem ho za vlasy a tiskla si ho k sobě, pobaveně se zasmál. Jemně mě kousal do bradavky zatím, co mi rukou masíroval prso.
Tak málo mi stačilo, abych se pod ním svíjela, cítila jsem, jak mám promočené kalhotky, a až po chvíli si uvědomila, že se o něj otírám pánví. Pár minut jsme zápolili s mými riflemi a než jsem se nezdála, stáhnul mi je i s kalhotkami. Roztřesenými rukami jsem mu rozepínala pásek, až nakonec si je musel sundat sám. Ležela jsem opřená o polštáře a sledovala, jak stojí nahý.
Široké ramena, na které padali černé vlasy, vypracovaný hrudník, šlachovité svaly jemně vykreslené pokračovali k útlým bokům. Tříslové svaly, které se lahodně vynímali v kontrastu s plochým břichem a táhli se až k-och! Hleděla jsem na jeho ptáka, jak stojí v pozoru. Trčel do vzduchu jak kopí. Rudá hlavička se leskla a já na něj hleděla s obavami. Mý předchozí partneři nebyli nějak zvlášť velký ale tohle, ach tenhle teda byl. Dlouhý, i když ně moc široký, tak akorát do ruky.
Pomalu si opět na mě lehnul a jak jsem ho ucítila přitisklého ke mně, opět jsem vzdychla. Rukou mi zajel přímo mezi nohy, zatím co se druhou opíral o loket. Hleděl mi do očí a tak příjemně mě hladil. Najednou jsem ucítila v sobě jeho prst, na chvíli počkal a já se téměř třásla a očekávala, co přijde. Pomalu s ním začal pohybovat zatím, co si palcem hrál s venušiným kopečkem. Nedočkavostí jsem se pod ním vrtěla. Netrvalo dlouho a prsty vyměnil za něco většího, cítila jsem, jak mě tlačí a pomalu do mě vniká. Jenže pak přirazil a já hlasitě vyhekla. Bylo to překvapivé, v první moment jsem mu položila ruku na rameno, abych mu dala najevo, že nech se nehýbe. Moje svaly se kolem něj stahovali, ale já si potřebovala navyknout na jeho délku.
Po chvíli se začal ve mně pohybovat, vychutnávala jsem si každý jeho příraz. Jeho rty se semkly kolem mých, nohy jsem měla obmotané kolem jeho boku a prsty mu zatínala do zad a zadku. Intenzivně do mě přirážel, hrál si se mnou občas a pomalu ho vytahoval, bavil se, jak se pod ním svíjím a vzdychám. Jeho jazyk obkružoval moji bradavku, opět jsem slastně vzdychla a naklonila jsem se, abych mu dosáhla rtami na krk. Obkružovala jsem jazykem výraznou žílu na krkem a zasypávala ji bozky, jemně jsem zkousla kůži na jeho krku, když jsem zacítila to samé na prsu. Jak ho jemně okusuje a přitom do mě přiráží.
Cítila jsem, jak se blížím k vrcholu, vycházela jsem mu pánví vstříc. Ještě jednou jsem ho políbila na krk, a těsně před orgasmem jsem ucítila, jak mě prudce kousnul do prsa, přelila se přese mě vlna rozkoše, jedna za druhou. Slastná křeč, zakousla jsem se do jeho krku, v puse jsem cítila krev a mezi zubami svírala maso. Problesklo mi hlavou, jak málo stačí k tomu, abych mu urvala hlavu, polkla jsem krev. Mým tělem projel další orgazmus, zběsileji do mě přirážel a sál mě ňadro. Moje ruce povolili a já se ho pustila, dopadla jsem zpátky na postel.
Kleknul si a popadl mě za boky, sledovala jsem jeho rty od mé vlastní krve, jak mu na čele vystupují krůpěje potu. Jeho přírazy byli silné, když přirazil naposled, hleděla jsem na jeho blažený výraz, jak vrcholil. Cítila jsem, jak se ve mně cuká. Hlasitě vydechl a pomalu se ke mně sklonil. Jeho úd byl pořád ve mně, i když už ne tak pevný. Postrčením ruky jsem ho nechala svalit vedle sebe a cítila, jak ze mě vyklouznul. Hleděla jsem mu do očí a cítila to.
Bylo to tam, spojení do konce života. I když se nekonalo žádné společné vyvrcholení, tulení, už jsme navždy spolu, nezaleží na tom, co bude. Srdce mě příjemně hřálo a já byla ráda, že leží vedle mě. Přitulila jsem se k jeho boku, bezmyšlenkovitě. Přehodil přes mně ruku a přitáhl si mě k sobě. Zarazili jsme se oba, ani jeden z nás tohle neplánoval. Strnule jsme leželi, až jsem se nakonec uvolnila, on taky.
"Děkuji." Šeptla jsem potichu.
Opřel se o loket a zahleděl se mi do očí, nechápavě nakrčené čelo. "Za co?" zeptal se zvědavě.
Pokynula jsem rukou směrem k němu, celkově ukázala na nás. "No za tohle." Řekla jsem nejistě.
"Za tohle se neděkuje, můžeme to mít každý den, kdy jen chceš." Řekl mi, vyznělo to strašně něžně a jemně. Neměla jsem opět slov, tak jsem se rozhodla to nechat plavat. Byla jsem ráda, že to máme za sebou, i když teď mě to k němu táhlo. Chci se k němu přitulit, políbit ho, klidně ho znovu ošukat. Mátlo mě to ale teď na tom nezáleželo. Měla jsem partnera, na život, do zbraně, pro pomstu.
S tímto taky začíná i nový rod. Náš rod.

Řekla bych konec, ale bude epilog.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama