Maldición numero seis

28. října 2015 v 12:42 | EBBubeliny |  Prokletá
Omlouvám se, že jste na tuhle kapitolu tak dlouho čekali. Kapitoly k tomuto příběhu mám předepsané ale pořád mi na tom něco nesedělo. A když jsem už konečně ji měla ve finalní podobě tak mě moje zdravotní problémy začli obmezovat.


Cítím na nohou chlad, studí mě to mezi prsty, překvapeně hledím na sníh pod mými nohami. Udělám pár kroku a ta studená mokrá hmota mi vrže pod nohami. Zvedla jsem hlavu a rozhlédla se všude kolem, obklopovala mě běloba.
Stála jsem uprostřed sloupce, ve kterém byla celkem dobrá viditelnost, ale nic tady nebylo, jen sníh. Udělala jsem pár kroků a ten kruh, v kterém jsem viděla, se posunul se mnou, to co bylo za mnou, zaniklo a přede mnou se rýsovala lavička.
Přidala jsem do kroku a stála před dřevěnou lavičkou, byl na ní napadaný sníh a pod ním vykukovala rudá růže. Třpytila se pod tím popraškem sněhu, bezeslovně jsem hleděla na ten kus čiré krásy. Natáhla jsem zkřehlé prsty a dotkla se té nádhery, otáčela jsem ji v prstech a jemný sníh mi poprášil ruce. Zvedla jsem ji k tváři, že k ní přičichnu, ale neměla žádnou vůni.
"Je krásná že?" zeptal se mě cizí mužský hlas a já musela otáčet hlavu, abych zjistila koho je. V okolí nikdo nebyl jen čistě bílý sníh.
"Kdo jsi?" zeptala jsem se, ale nikdo mi neodpovídal. V hlavě mi to šrotovalo, tak jsem se rozhodla mu dát odpověď. "Je krásná, ale nevoní."
"Trny ti tam nechybí?" V padajícím sněhu jsem rozeznala tmavou siluetu, i když se moje oči snažili sebevíc, neviděla jsem ho.
"Je krásná i s trny." Odpověděla jsem bez zaváhaní. Rozbolela mě ruka a když jsem na ni pohlédla, z růže se vynořovali trny, které se mě bořili do rukou. V pramíncích mi stékala řev z dlaně a dopadala do sněhu.
"I teď se ti libí?" Fascinovaně jsem hleděla na to jak se rudá krev misí s rudostí růže. Prsty mi trnuli a já spouštěla ruku k zemi, abych ji pustila do sněhu. Jen proto, abych viděla ten kontrast.
"Ano je nádherná."
Na rukou jsem cítila mazlavou a teplou krev, lepila mi prsty k sobě a rychle chladla. Bylo to tak realné.
Prudce jsem se posadila a zhluboka se nadechla.
Já tu krev cítila na svých rukou i teď!
Natáhla jsem ruku po lamě na stolku a i když mě na moment oslepilo světlo, šmouha na lampě prozradila své. Potáhla jsem za peřinu, ať se s ní vymotám, jenže nešla vytáhnout. Potřebuji si okamžitě stoupnout a dostat se odtud. Krev byla nasáklá i do mého oblečení a rozpíjela se dál.
Frustrovaně jsem zatahala za peřinu, když jsem se i s ní celou překlopila na zem z postele.
Z hrdla se mi vydral vysoký výkřik.
Neřešila jsem tvrdou zem, ale to že na mě ležela mrtvola.
Černé vlasy mi padli do tváře a já se ji snažila ze sebe shodit. Něco nechutně mlasklo a já ucítila zápach hnijícího masa a do úst se mi navalila žluč. Párkrát jsem polkla, abych zahnala zvracení a pokoušela se ze sebe shodit mrtvolu.
Pod prsty jsem cítila měkké maso.
Slzy mi stékali po tváři.
Konečně jsem ji ze sebe dostala dolů a s tupým zaduněním ze mě spadla. V panické hrůze jsem se snažila setřást peřinu, která byla od krve, jenže částečně byla na mě přilepená. Bez rozmýšlení jsem ji strhla a nejenže jsem ji strhla i z mrtvoly ale vyvalil se obrovský zápach výkalů a zvratků. Opětovně mi nedávilo, jenže teď jsem to nevydržela a zvracela. Celý žaludek se mi bouřil a smrad cizích i svých zvratků tomu nijak nepomáhal. Odpotácela jsem se ke dveřím a několikrát na ně zabušila, než jsem se svezla po nich na zem.
Snažila jsem se na ni nedívat, jenže to nešlo. Ležela jak pokroucená panenka uprostřed místnosti. Krev se srážela na podlaze a ten zápach žluči byl neskutečný. Hučelo mi v uších.
Opět jsem zabouchala na dveře, jenže z druhé strany mě nejspíš nikdo neslyšel. Sinalá barva těla mi nedělala dobře. Musela jsem zavřít oči a zhluboka se nadechnout. Jenže do pusy se mi dostala neznámá pachuť a já opět zvracela. Hřbetem ruky jsem si otřela ústa a pozorovala prasklinu ve stropě. Přišlo mi to jak hodiny.
Dveře cvakli a já se málem rozbrečela úlevou. Seděla jsem na zemi, když mě něčí ruce popadli pod pažemi a doslovně mě vytáhli ven. Držela jsem ho za košili a odmítala se pustit. V hlavě mám vymeteno.
Jediné co tak jsem cítila zděšení a klepala se ale ne zimou. Ta hrůza byla strašná. Upřela jsem oči a poznala Gabriela.
"Jak se tam dostala? Proč tam byla?" zeptala jsem se ho, ale hlas se mi zlomil. Zmohla jsem se jen na další vzlyk. Doléhal ke mně zvuk kroků, ale neotáčela jsem se. Bála jsem se, že opět uvidím to lýtko mrtvé barvy nebo krev.
Všude tam byla krev. "Na mě je taky krev." Musela jsem polknout, jelikož žlučové šťávy se mi opět sbírali v ústech. Nešlo to, pořád tam byli. Někdo mi vsunul sklenici mezi ruce ale mě se tak klepali, že jsem se nemohla napít.
Když jsem úspěšně dostala sklenku ke rtům tak jsem zahlédla rudé otisky na skle. Jsou to moje otisky, mám krvavé ruce. Sklenice mi vypadla z ruky a já slyšela jen zvuk tříštícího se skla. Kolem mě procházeli lidi a sklo křoupalo pod jejich nohami.
"Nedívej se." Řekl mi, ale já se přece jenom koukla. Zvedli tělo zabalené v nějaké plachtě, nejspíš z mojí postele, co teď připomínalo pytel brambor. Jak ho zvedli, z pod něj něco vypadlo. Zvědavost i přes všechny ty hrůzy mi nedala. Vymotala jsem se z náruče a na vrávoravých nohách vykročila k místu, kde to tělo leželo.
Nešlápla jsem do kaluže krve, nedotknu se jí. Světlo teď ozařovalo tratoliště krve, co zůstala v pokoji.
Uprostřed té louže ležela růže.
Bílá jako sníh s černými trny.

Kdo má pro mě nějaký pěkný postřeh? Děkuji jinak za komentáře k minulé kapitole.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama