Kapitola šestá

28. října 2015 v 12:35 | EBBubeliny |  Osudí


"Tak tady ji máme." Rozhodil rukami a v ten moment jak kdyby v místnosti vybouchla bomba.


Muži křičeli jeden přes druhého, ukazovali na mě a vypadalo to jak po výbuchu bomby. Několik chlapů stálo a hrozili Reevovi pěstmi. Moje oči přecházeli z tváře na tvář a nenašla jsem jedinou přívětivou emoci vůči mě. Zastavila jsem se na jednom pobaveném šklebu, který nemohl patřit nikomu jinému než Athire, seděla téměř vzadu, ale byla tady jediná žena kromě mě, celou dobu vypadal, že se na mě výsostně baví.


Reeeve stál uprostřed místnosti a tvářil se bezradně, pár mužům se snažil argumentovat, ale byl tu takový hluk, že jsem ho ani neslyšela.


"Všichni stihněte!" ozvalo se z konce místnosti hrozivým hlasem, který se nesl vzduchem a lidi postupně utichali.

Reevy si trochu odkašlal. "Alaion vás chtěl upozornit, že tahle mladá žena je tu z jednoho zřejmého důvodu. Má nám pomoct proti koruně, má přímo tyhle předpoklady aby nás dovedla tam, kam potřebujeme." Alaion se protlačil mezi nimi a stoupnul si vedle Reeveho. Vypadal o mnoho působivěji než on, černé oblečení, hrdé držení těla. Nechápu to.


Proč zrovna on není vůdce této šílenosti?


"Chceme s Vámi probrat, v čem všem se bude muset zdokonalit, všichni máte právo se vyjádřit, protože bude bojovat za nás. Taky si ale musíte uvědomit, že bude potřebovat plnou vaši podporu, pokud má uspět." Postupně věnoval pohledem téměř každému muži. Fascinovaně jsem ho sledovala, jak si je postupně omotává kolem prstu jen tím, že jim dal pocit moci.


"Rozhodli jsme se, že každý z nás by jí měl pomoct a tak teď je rada na vás ukázat svoji dobrou vůli." Vyzval je všechny, a ticho pokračovalo. Nikdo se nenabídl, začínala jsem si připadat hloupě.


Chtějí mě vycvičit pro svoji věc, ale nikdo se mě neptal a nikdo mě nechce cvičit.


"Co kdyby ji ženy naučili vařit?" ozvalo se někde ze zadních řad a odpovědí na to mu byl smích. Alaion se ale nesmál.

"Tahle dívka je odvážnější než půlka z vás, jako důkaz je to že mi chtěla utéct."

Ženské zasmání bylo dostatečnou odpovědí. "To nedokazuje její odvah, ale spíš hloupost." Pronesla do toho ticha místnosti a opět její slova následovalo souhlasné mumlaní. "Ne každá je natolik schopná a silná aby mohla sedět tady mezi vámi. Ona určitě není."


"Nemluví z tebe náhodou žárlivost, že mě si tady alespoň všimli?" řekla jsem bez rozmyslu.

Děsila mě už předtím, teď už nemám co ztratit.

Muži se opět sborově rozesmáli za co mi Alaion věnoval naštvaný pohled.


"Odmítám ji cokoliv naučit, přinejlepším by se na tom luku oběsila." Vydala se pryč z místnosti následovaná pohledy jenže Alaion ji nemínil propustit jen tak.


"Máš pravdu, nebudeš ji učit, přinejhorším bys ji na něm oběsila sama. Léčitelství ji naučí Deshiree, ještě se potřebuje naučit lovit, pracovat s krátkým mečem a nejspíš i jízdu na koni. Alespoň tyto základy, zbytek pak." Němá jsem tam stála a sledovala jak se opětovně hašteří.


Vysoký muž s bílými vousy si stoupnul a tím strnul na sebe pozornost. "Alaione dovedl jsi ji, tak ji uč." Reeve přeskakoval pohledem mezi nimi, až se mu na tváři konečně objevil úsměv.

"To je výtečný nápad." Splasknul rukami a místnost se jako na povel vylidňovala.


--


Sedím na posteli a ruce omotané přes lýtka, tisknoucí k hrudi jen kvůli tomu abych se nerozsypala. Je toho na mě čím dál víc. Přišla jsem o svůj domov, rodiče, přesouvají mě z místa na místo a ještě k tomu rozhodují o mém osudu. Alaion mě ignoruje, chce mě, nadává mi a pak mi vyhrožuje.


Co já mam jen dělat?


Zbytek dne na mě už nikdo jiný nemluvil, bud mě přehlíželi nebo si o mě šeptali bůh ví jaké věci. Asi už blazním Protřela jsem si oči a nakonec se rozhodla vstát. Prošla jsem do vedlejší místnosti, abych našla Deshiree, potřebuji se umýt. Nakonec jsem ji našla až o několik domu dál před kuchyní, jak se hádá s jednou ženou.


Jakmile spolu domluvili a ta žena odešla mírně rudá tak jsem k ní přiskočila. "Deshiree, můžu vás poprosit?" nenápadně jsem se zeptala a sledovala, jak si podepřela jednou rukou záda.

"Co se děje?"

"Potřebovala bych se jít umýt." Řekla jsem s trochou studu, že se ji na to musím ptát.


Přikývla mi a vykročili jsme zpátky k domu, měla jsem ji počkat před domem. Ani ne po chvilce se vrátila s kusem poskládané látky, která asi měla být ručník a neforemnou hrudu mýdla. Ukázala mi prstem, kam mám jít, kde odbočit. Čekalo mě proplétaní mezi domy, abych se dostala k potoku.


Chůze k potoku mi zabrala dost času, lidi mi vůbec neuhýbali z cesty a tak jsem je musela všechny obcházet. Začínali mě bolet nohy, šaty se mi od potu lepili k tělu a špínu ze sebe za chvíli můžu stírat škrabkou. Popadla mě neskutečná úleva, když jsem minula poslední chatku a přede mnou se objevili stromy. Napovídalo mi to, že osvěžující voda není daleko. Přesto že je teplý den, stín stromů byl příjemně chladivý.


Šla jsem po vychozené cestě a už teď se těšila, až dám dolů oblečení. Keře se přede mnou čím dál tím víc rozevíraly, zastavila jsem na vlhké hlíně, která mi proklouzávala mezi prsty na bahnitém břehu roztomilého potůčku. Z malého vodopádu tekla voda do hlubiny nezvyklého tvaru a odtékala v dáli pryč.


Bez zaváhaní jsem si přes hlavu přetáhla šaty, hodila je na zem a po chvíli k nim přibyl i zbytek oblečení. Vykročila jsem směrem k vodě, a i když mě studila na kůži, nebylo to až tak strašné. Okamžitě jak to bylo možné, jsem se celá ponořila pod vodu. Plavala jsem v krátké vzdálenosti, jak jen to bylo možné a užívala si vodu.


Vylezla jsem pro mýdlo a pustila jsem se do drhnutí snad stoleté špíny. Položila jsem ho na kámen nedaleko, abych si vydrbala i hlavu a neupadlo mi. Jenže pěna mi natekla do očí a tak jsem se musela opět celá ponořit do vody. S očima plnými vody jsem šmátrala po kameni, abych našla to zatracené mýdlo, jenže tam nebylo. Otevřela jsem oči a párkrát jsem je protřela, ať líp vidím, ale nikde nebylo. Kde teda je?


Rozhlížela jsem se teda kolem, jestli nesklouzlo dolů. Jenže můj pohled zavadil o špičky bot.

Pohledem jsem klouzala nahoru po černých kalhotách, košili až jsem doputovala k těm fialovým očím, které mě snad pronásledovali na každém kroku. Kousek pod nimi byl pobavený úšklebek a v ten moment jsem vyjekla a ponořila se do vody až po bradu, ruce omotané kolem hrudníku.


Mračila jsem se na něj jenže jeho to nerozhodilo. Pohodil mýdlem z ruky do ruky a posadil se na nedaleký kamen.

"Vrať mi to mýdlo!"

"Pojď si po něj." Vyzval mě.


Vrátit jí mýdlo nebo ne? Co řikate na našeho věčného prudiče Alaiona? A na Meredithine deprese, které nepolevují?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama