Kapitola patá

28. října 2015 v 12:33 | EBBubeliny |  Osudí


Dřevěnou lžičkou jsem míchala nějakou kaši pochybné konzistence a mračila se na celé své okolí. Hned za rozbřesku mě vzbudili a nahnali do kuchyně na výpomoc. Musela jsem se vzdát džínů i tílka a teď tu sedí v hnědých šatech, naštěstí jsem si uchránila alespoň podprsenku s kalhotkami. Jenže jaksi mi dochází nápady, kde seženu další spodní prádlo.

Znechuceně jsem pustila lžíci do misky a vydala se kolem stolů zpátky do kuchyňky. Po tolika hodinách jsem si celkem na ty pohledy zvykla. Nevím, co přitahovalo pozornost víc, to že mám červené dlouhé vlasy, které jsem tu nikde jinde nezahlédla nebo jestli se stihlo rozšířit, jak jsem se ráno přímo v jídelně poštěkala s chlapem, a nebýt jiných žen asi by mě zabil. Vysvětlení že nejsem odsud, nebylo dostačující ale jako mě na zadek nikdo šahat nebude.

Hodila jsem to na zbytek špinavého nádobí a nenápadně jsem se vytratila ven, doufajíc že mě nikdo nezpozoroval. Přitáhla jsem si šaty blíž k tělu, slunko pořád nevystoupalo nad obzor natolik, aby bylo teplo. Zakládala jsem se nenápadně k chatce a počítala ohniště, abych trefila zpátky.

Když mě někdo popadl za ruku a prudce mě přirazil o dřevěnou zeď. Všechen vzduch mi unikl z plic a já hleděla do hnědých očí. Musela jsem párkrát zamrkat, než mi došlo kdo stojí přede mnou. Ta nepříjemná blondýna z té mýtiny co se snažila vrkat na Alaiona. Jenže teď mi to nebylo moc jedno, když její ruka svírala hrst mých vlasů, a kdyby pohled mohl zabíjet tak bych byla mrtvá.

"Je mi jedno, odkud seš. Tady jsi jen další cuchta do kuchyně. Nedokážeš si představit, co jsem si musela vytrpět kvůli tomu, že můžu tady být a ty to nezničíš." Vrčela na mě naštvaně a já ji bezmyšlenkovitě přikyvovala. Lidi v této době jsou psychopati, podělaní psychouši jsou všude kolem mě. Cítila jsem, jak mi trhla trochu hlavou a musela jsem syknout bolestí.

"Zalez do kuchyně a nevystrkuj z ní nos. Nejlépe zalez hluboko do země jinak tě tam zahrabu já."
"Co se tady děje?" někdo křiknul a ze mě opadla úleva, když jsem zahlédla Alaiona.
"Nic se neděje." Řekla s klidným hlasem, jak kdyby se mi před chvíli nevyhrožovala smrtí a ustoupila pár kroků ode mě. "Mladá paní se ztratila tak jsem ji radila kudy kam." Nevinně se na něj usmála a mě už nevěnovala ani jeden pohled.

Alaion si nás prohlížel, jak kdyby pátral po lži, natáhnul ruku směrem k nám a já si všimla že Athira mírně zrudla.
"Meredith pojď ke mně." Řekl autoritativním hlasem, který nepřipouštěl jakýkoliv odpor. Opatrně jsem se na ni koukla a teď červeň se měnila na rudnoucí vztek. Obloukem jsem prošla k Alaionovi a po chvíli zaváhaní vložila svoji ruku do jeho. Přitáhl si mě k tělu a já na prázdno polkla z nervozity, kterou ve mně vyvolala jeho těsná blízkost.

"Athiro běž si po svém, víš jaká je dohoda s Reevem a tím to pro tebe končí." Nadechla se v odporu a já byla překvapená, že ji sklaplo a odešla jen s jedním vražedným pohledem směrem ke mně. Jak zmizla z dohledu skončila jsem opět natisklá na tu samou zeď. Hleděla jsem do fialových očí, rozšiřovali se mu zorničky, musela jsem opět polknout.

"Budeš se ji vyhýbat jasné?" oznámil mi a přesunul jednu svoji ruku vedle mé hlavy.
"Jak chceš." zatahal mě za pramen vlasů a sledovala jsem, jak si ho obtáčí kolem prstu.
"Budeš se i mě vyhýbat." Chytl mě za bradu a donutil mě, abych na něj koukala, zasunul mi pramen za ucho a zvrtnul se na patě vesele si pískajíc. Stála jsem pořád opřená o ten dům a rozdýchávala. Uhladila jsem si vlasy, zkontrolovala šaty a odlepila se od domu. Vrávoravým krokem jsem se napojila na původní trasu, kam jsem mířila.

Všichni se zbláznili, divná ženská mě chce zabít, Alaion mě ohmatává a chce, abych se jim oboum vyhýbala. Reeve má nějaké tajné pletky, které se tykají předchozích dvou a k tomu po mě chce novodobou, nebo starobylou Johanku z Arku. Kdo ještě po mě bude co chtít?

"Meredith!" ozvalo se poza mě a já hlasitě vydechla, naštvaným pohledem jsem se koukla nahoru na nebe. Bože proč!? Chtěla jsem zařvat na nebe ale jediné co mi zbylo, bylo otočit se. Deshiree běžela směrem ke mně, popadla mě za ruku a táhla mě na úplně jiný směr.

"Potřebuji tvoji okamžitou pomoc. Všichni se." Zalapala po dechu. "Bude to problém." Hekala když běžela a já ji nic nerozuměla. Proplétali jsme se mezi překvapenými lidmi a až teď jsem začínala mít pocit, že v táboře je hodně lidí. Dorazili jsme před velký dům. Prohlédla jsi mě, sundala mi špinavou zástěru a projela mi rukou po vlasech. Popadla mě za ramena a doslovně mě prostrčila dveřmi dovnitř.

Vklopýtala jsem do obrovské místnosti plné mužů, všichni hleděli na mě. Pohledem jsem klouzala po plně obsazených lavičkách. Hlava na hlavě tady seděli, téměř jeden přes druhého. Uprostřed místnosti bylo velké ohniště, v kterém plápolal oheň. Někdo si v místnosti odkašlal a já pohledem zachytila Reeveho, jak stojí uprostřed místnosti.
"Tak tady ji máme." Rozhodil rukami a v ten moment jak kdyby v místnosti vybouchla bomba.


Každý názor, mě potěší, nějaké ty reakce jak se vám to libí nebo klidně i nelibí...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama