Kapitola čtvrtá

5. října 2015 v 21:37 | EBBubeliny |  Osudí

Tady je mapa kralovství Aldrigdia. Naše Meredith směruje do Pinebell, co se samozřejmě dozvíte časem. Jen aby jste měli představu kam putuje. Snad se vám pokračovaní bude líbit, užijte si čtení.



Kráčím asi metr za Alaionem a pozoruji jeho černý vlající plášť. Uběhla další noc v divočině, o samotě a bez toho abychom prohodili co i jen jediné slovo. Všechno co mi za tu dobu řekl, byli jen pokyny. Žádné otázky ani odpor jsem nekladla. Nebudu lhát, že mě předevčírem nevyděsil, mám z něj strach. Jenže teď mě boleli nohy, necítila jsem si prsty, bolela mě hlava z nedostatku vody a kručelo mi v žaludku. Přestávky skoro vůbec nebyli a tak mi neostávalo nic jiného než na něj promluvit.

"Mám hlad a už nemůžu." Řekla jsem potichu, zhluboka si povzdechl.

"Za chvíli tam budeme." Odpověděl mi bez toho, aby se otočil a pokračoval v chůzi.

"Alaione prosím, já už nedojdu dál. Nejsem na tohle zvyklá." Zašeptala jsem, slzy se mi tlačili do očí. Byla jsem tam moc unavená, neměla jsem pomalu ani sílu klást nohu před nohu. Zastavil se, aby se mohl ke mně otočit, prohlédl si mě a pak si opět zhluboka povzdychl. Než jsem stihla cokoliv namítat, jednou paží mi podrazil nohy a vyhodil si mě do náruče.

Překvapená z takové blízkosti jsem mu hleděla do tváře. Nebyla jsem si jistá co s rukami a tak jsem si je nejistě složila do klína. Něco nadal pro mě v neznámém jazyku a pak jak kdyby se vzpamatoval, řekl. "Dej mi ruce kolem krku, donesu tě do tábora." Nejistě jsem na něj hleděla a další cizí nadávka mě donutila zvednout ruce a omotat mu je kolem krku. Pohupovaní a tělesné teplo mě ukolébávalo k spánku. Nebylo to nijak zvlášť pohodlné, přesto jsem během mžiku usnula.

- - - - - - - - - - - - - - - - - -

Zamrvila jsem se, když jsem se otočila tak jsem se praštila do něčeho hodně tvrdého. Překvapeně jsem otevřela oči a nepřátelsky hleděla na kámen, o který jsem si praštila hlavu. Pořád jsem byla v lese, mohlo mi být jasné, že se mnou jen tak nevpochoduje do toho jejich táboru. Jenže když jsem se rozhlédla, on tu nebyl. Vyděšeně jsem se posadila, rozhlédla se a on tu nikde nebyl! Pohlédla jsem k obloze a bylo jasné, že začíná padat tma.

Začínala jsem se bát, sama v lese, v jiné době, krajině, prostě sama! Propadala jsem hysterií, vylezla jsem se na nohy, abych mohla ho jít hledat. Když jsem se otočila, vrazila jsem rovnou do někoho, jakmile jsem vzhlédla tak se mi ulevilo. Hodila jsem se mu kolem krku a začla ho tuho obýmat. Cítila jsem, jak pode mnou strnul, a mě došlo, jakou chybu jsem udělala. Jenže než jsem se stihla od něho odtrhnout, mýtinu protnul smích.

Rudá jsem od něj odskočila a sledovala ženu která se tak smála. Kráčela směrem k nám, tmavě hnědé šaty ji obepínali postavu, byli mírně špinavé ale neubíralo ji to na kráse, ostře řezaná tvář měla vroucné hnědé oči, pozorovala mě, jak kdybych byla něco fascinujícího. Nechápavě jsem se koukla na Alaiona ale ten mi nevěnoval jediný pohled, upíral ho totiž na další ženu, která vyšla z lesa.

Rychlým ladným krokem kráčela k nám, dravé pohyby z ní přímo sršeli. Tmavě zelené oblečení téměř splývalo s lesem. Vysoké boty, tunika, a co nejvíc mě překvapilo, byli kalhoty, které měla na sobě. Krátké blond vlasy měla stejné barvy jak žena vedle ní a mě došla ta podoba hned v první moment, jak jsem je porovnala, jenže tyhle hnědé oči nebyli vůbec příjemné, byli tvrdé a o hodně tmavší. Nehleděla vůbec na mě s milým pohledem. Pak vyšel muž, nižší celkem kulaté postavy, prošedivělé vlasy dávali najevo jeho věk, dokonce i ta huňatá brada se mírně leskla do stříbrna. Upřeně mě sledoval pohledem a já se musela nervózně ošít.

"Co se děje?" zeptala jsem se Alaiona ale ten nehnul ani brvou. Přeskakovala jsem pohledem z nově příchozích a na něj, začínala jsem mít strach. Vím, že málo mluví ale, kdybychom byli v ohrožení života tak by něco udělal, doufám. Jediný kdo mi pořádně přišel nebezpečný, byla ta krátkovlasá blondýna, na zádech měla luk. I když stála ode mě dva metry, přemýšlela jsem, jestli je schopná mě z takové blízkosti zastřelit.

"Jmenuji se Reeve Tholy." Představil se obtloustlý muž, čím mě donutil odtrhnout pohled od luku na jejich zádech a zahledět se mu do tváře. Mírně se usmál, ale bylo to spíš křečovité než vstřícné, ani trochu to nepomohlo na zmírnění mého strachu. Pro tentokrát jsem se rozhodla držet jazyk za zubami a čekala, co se dozvím. Nějak jsem se nehrnula do toho, abych se předváděla po poslední srážce s Alaionem, co když jsou všichni stejně divní? Ptala jsem se sama sebe v duchu a prosila všechny bohy, aby se mi nic zlého nestalo.

"Chtěli jsme, aby Vás Alaion přivedl ze sadů, budete velkým přínosem v naší bitvě." Hrdě prohlásil, ale já ho pořád nechápala.

"Vy jste jako předsunutý uvítací výbor?" Zeptala jsem se tiše a nesměle, ta moje drzost opět vyplavala na povrch, nejraději bych se plácla po ústech.

"Nejsme, jsem vůdce našeho táboru. Chtěli jsme tě vidět, než tě zavedeme do táboru, abychom si byli jistí, že to je bezpečné." Stroze mi odpověděl, a já nevěděla, jestli jsem si to už stihla pokašlat.

"Reeve, je to ještě jenom dítě." Řekla žena s dlouhými vlasy, prohlížela si mě se stejným zájmem jak on ale bylo to takové, mateřské. Jenže chlap směrem k ní mávnul rukou, jak kdyby jen odháněl ruku.

"Má pravdu, je to děcko. Chceš nás všechny zabít, tím že ji dáš zbraň a pošleš ji do boje?" zeptala s posměšně a pořád se mě snažila přehlížet, projížděla Alaiona pohledem a snažila se zachytit ten jeho.

"Ani už v jejím světě není dítě," promluvil Alaion. "proč ji teda tak berete? Ženy v jejím věku mívají už druhé třetí dítě a teď co jsem se s ní sem tahal, to chcete ukončit?" naštvaně se zeptal.

"Já měl důvod, proč jsi šel pro ní ty a moc dobře to víš." Zahřímal Reeve a Alaion poprvé ztichnul. Překvapeně jsem hleděla na tuhle výměnu názorů, do jakého boje mě chtějí poslat. Vím jen to, že je to rebelský tábor, ale abych šla bojovat? Čekala jsem opět, co bude, mluvili o mě jak kdybych tady nebyla a taky jsem tu nechtěla být.

"Jak se jmenuješ?" zeptal se mě Reeve a mě došlo, že byl zatím tady jediný, kdo se mě na to zeptal.

"Meredith Hopsnová." Odpověděla jsem a hrála si s lemem pláště, jen abych nemusela na něj opět hledět.

"Takže slečno Hopsnová, půjdete s námi do táboru a my uvidíme co s Vámi. Budete držena v izolaci pod dozorem Deshiree, ukázal na krátkovlasou blondýnu, nebo Athire a ukázal na tu dlouho vlásku. Už teď jsem věděla s kým radši budu trávit čas. Deshiree by si už od pohledu zasloužila spíš jméno jako Banshee nebo něco stejně blízkého její podstatě. Athira ke mně vykročila, až mě nakonec chytla za ruku a potáhla mě směrem, kde řídli stromy.

"Reene já si ji vezmu na starost, stejně potřebuje probrat." Zarazila se v půli věty a pohlédla na mě. "Uvidíme se u večeře." A s těmi slovy mě tahala pryč. Ušel mi poslední pohled na Alaiona ale ten se neohlédl, nebyl na mě příjemný ale znamenal pro mě alespoň iluzi bezpečí.

Kráčeli jsme mezi dřevěnými chatrčemi a stany. Tma úplně pohltila celé okolí, občas jsem zahlédla hořící ohniště a několik stínů pohybujících se kolem nich, jenže vyhýbali jsme se všem lidem. Athira mě táhla za sebou za konkrétním cílem. Neviděla jsem moc pod nohy díky tmě, ale ona šla na jistotu a já ji následovala.

Vešli jsme do jednoho s obydlí, vevnitř to bylo zařízeno stroze ale účelně. Hrubě opracovaný stůl byl uprostřed místnosti, na něm byla umístěna svíce, která teď nehořela. Několik židlí bylo nedbale rozmístěných kolem něj, přes některé dokonce byli přehozené kožešiny. V krbu plápolal oheň a nad ním bublal kotlík, z kterého se linula lahodná vůně. Pak tu už byli jen drobnosti, jako obrovská dřevěná truhla, malé kamna v kterých nehořelo, nebo o něco vyšší stůl na kterém se válel koš s zeleninou.

"Posad se dám ti něco k snědku, dnes jsme vás nečekali. Alaion tě musel přes les hnát jak zvíře." Brebenila si Athira a mlaskala jazykem u toho. Svalila jsem se na jednu s židlí u stolu, ale přisedla jsem si plášť který mě tahal za ramena dozadu, tak jsem si opět stoupla, abych ho mohla dát dolů. Přehodila jsem ho přes opěrku židle a sedla si zpátky.

Když se Athira otočila ke mně s pařicí se miskou, zarazila se. Zkoumavě prošla pohledem moje oblečení a zamračila se při tom. "Tohle se nosí u vás." Podala mi krajíc chleba a celkem šikovně vyřezanou lžíci. Protáčela jsem ji v prstech a sledovala tu krásnou řemeslnou práci než jsem přikývla. "Tady to nemůžeš nosit, alespoň ne venku v táboře." Oznámila mi.

"Zítra ti něco ušijeme. Najez se a půjdeme spát." S těmi slovy odešla z místnosti. Foukala jsem na lžíci a snažila se nespálit si jazyk, když jsem hltala jídlo. Až když se mi skoro zaplnil žaludek, začli mě zrázet víčka a klížili se k sobě. Všechno kolem mě dostávalo čím dál reálnější podobu, obzvlášť když máte ruku položenou na dřevěnou stole, doslovně se dotýkáte toho starého světa, kde není jídlo z mikrovlnky a židle nejsou polstrované.

Athira jen strčila hlavu do místnosti, aby na mě křikla, nech jdu spát. A tak lítostivě jsem opustila prázdny talíř, který nestačil na zaplnění mého hladového žaludku a pobrala jsem se za ní. Vedlejší místnost obsahovala několik postelí. Vypadali líp než ty na farmě, chvíli na to jsem se přesvědčila o tom, že jsou i lepší, cokoliv ale bylo lepší než spát v zatuchlé jeskyni. Moje hlava se dotkla polštáře a já spokojeně vydechla, prohodila jsem přes sebe nachystanou přikrývku a odplula do říše snů.


Nové postavy, nové místo, snad žadná časová hrubka. Těším se na vaše dojmy.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama