Černý obsidán

22. října 2015 v 23:46 | EBBubeliny |  Výlevy jedné slečny
Článek na vlastní nebezpečí....

Unavuje mě jak jsem neskutečně hloupá. Nebo bych asi spíš popsala najivní, neustále travím čas zbytečnými věcmi ale přitom jsou pro mě tak důležité. Večry travím tím že se snažím pomoct začinajicím atorům, přitom sama začinám mít pocit že jsem na tom bídně. Během tohto týdne jsem už párkrát slyšela jak neskutečně řeším blbosti a maličkosti. Ale přece život se skladá z malých radostí a maličkostí.


Jenže pak přijde to druhé ale. Upřednosťnuji druhé před samou sebou. Nejedná se jen o internet a různé komunity ale i o můj osobní život. Nejsem schopná vytřídit si čas na sebe, pokud nepočitám to že si zajdu na kávu. Ale stejně je to o tom rychle vypít kafe, zajít na nákup a vrátit se domů. Už několik měsiců si v duchu řikám jak doma povím dost a prostě jeden den stravit psaním. To samé ohledně mého útěku na chatu. Jo byla jsem pryč ale stejně jsem tam byla s malým a točila se kolem něho a trávila čas s rodiči. Je to svým způsobem relax ale prostě potřebuji vypnout můj neustále běžicí mozek.

Dennodenně travím čas tím že si řeknu: "Jé té nebo tomu by se to líbilo.". Večery travím psaním s kamarádkami které pro mě hodně dělají, či už ohledně psaní alebo mi prostě na rovinu řeknou co je na houby. Jenže já si pak připadám jak ta co je využívá. Přecejenom ne každému je přijemné když traví čas odpovidaním na otravné otázky pořád dokola. Jsem bohužel taková, pokud se mi něco nelibí, nejsem s tím spokojená nebo je to z mého hlediska nedostatečné tak prostě to budu řešit do té doby než to nenapravím.

Možná je to patetické ale nedokážu se tomu vyhnout a to po jakékoliv stránce mého života. Proto nechápu že se mnou dokážou někteří (většina) lidí vyjít. Vzhledem k mým sarkastickým, arogantním, a uražlivím poznamkám mám někdy pocit že někteří jsou se mnou jen protože si na to zvykli. Občas mám pocit že tímhle tempem vážně zůstanu stará a opuštěná. Vím že moje povaha nepatří k těm zařivým krystalům, možná nejlépe bych to přirovnala k nejčernějšímu obsidiánu. Ale přesto si řikám jestli by neměl mít každý naději.

Mám přátele o kterých by se dalo říct že mě mají rádi, přítele řiká že mě miluje a rodiče kterým na mě zaleží. Většinou ale přemyšlím co z toho je pravda nebo obyčejná iluze. Jestli obelhavám sama sebe a veřím něčemu co neexistuje nebo nevidím to co je reálně z důsledku sebestřednosti. Je to jak se procházet v mísnosti s pokroucenými zrcadli, pořád dokola až do té doby dokud nevíte který obraz je realný.

Někdy v zakoutí mysli, v noci když je ticho doufám že přijde někdo a vyvede mě z toho labyrintu zrcadel, lží a polopravd. Jenže nikdo nepřijde ani mě neobejme a nejspíš si vážně můžu za to sama. Každému jsem ukazovala silnou tvář na kterou může dopadnout facka a já to ustojím, a ukazovala jsem ji tak dobře že všichni tomu veří. Když nad tím přemyšlím po nocích tak si čím dál víc uvědomuji, že sama si kopu propast mezi lidmi, palím mosty a držím je od sebe. Ale pořád mi to přijde jednoduchší než nechat si ublížit, zranit, obelhat a rozdupat srdce.

Nepomahá té propasti ani moje gesta nebo snaha o pomoc. Buduji kolem sebe iluzi že všechno zvladám, a většinou ano, ale když to nezvládnu tak oni jen mávnou rukou a řeknou mám zlý den. Co když to už ale není zlý den? Co když je to rezignace mojí duše a mysli? Všichni mi vykladají jak jsem pořád stejná, ale co to vlasně znamená? Stejně zlá, naivní nebo zoufalá? To je uplně to samé jak se někdo zeptá jak se máme. Nikoho to nezajimá, každý chce slyšet odpověd dobře. A proč? Protože si splnili svoji povinnost a nemusí vás dál řešit.

Všechno je pomijivé, od přátelství po lásku. Nikdy nevíme jak dlouho to potrvá, nebo jestli to mělo nějakou hodnotu. Já mam jednu jistotu a to ve své duši, vždy bude černá jak obsidián, nech udělám miliony laskavých gest nebo dobrých skutků, protože podstata člověka se nemění.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama