Maldicón numero cuatro

30. září 2015 v 23:36 | EBBubeliny |  Prokletá



Lilith mi zajistila bleskovou proměnu z mého normálního já, na někoho čemu říkala super kočka. Nevím, co bylo tak super na mini stříbrném tílku, spojenému řetízkem který mě studil na zádech. Alespoň černé rifle vypadali, že v mém šatníku zůstanou i po této frašce. Stejně stříbrné boty, které podle jejich slov tomu dodávali punc, mi přišli spíš na zlomení nohy než na pařbu života. To zas podle slov mé madre. Ale nechám jim svoje radosti pro dnešek.

Zítra mě čeká největší obchod mého života. Vysmlouvat si svoji duši tělo i mysli z područí slečny pekel, bohužel označení paní ji není moc po chuti. Ještě jednou jsem s nechutí hleděla do zrcadla, dlouhé náušnice mě při pohybu lechtali na klíční kosti a vysoký culík s ozdobnou sponou taky nebyl mojí klasickou propagační značkou. Netrpělivě jsem čekala na svůj doprovod a už teď jsem věděla, že to bude nuda, další vycvičená opička mojí madre.

Přesně na minutu zaklepal na mé dveře, tmavě modrá košile, džíny, milý úsměv. Hodila jsem po něm svůj kabát a kabelku a vybrala se směrem k výtahu, aby to bylo co nejdřív za mnou. Párkrát jsem ze vzteku zmáčkla tlačítko výtahu jen proto, že jsem tajně doufala, že to donutí ten krám jet rychleji. Pokud byste označili jízdu ve výtahu za neskutečně trapnou, tak si myslím, že by to nebylo dostatečně trefné.

Nervózně se vedle mě ošíval a poškuloval po mě. Párkrát si zakašlal, ale já mu na jeho triky neskočím, abych se ohlídla. Nakonec se asi odhodlal, protože mi poklepal na rameno.

"Jmenuji se Nick." Napřáhl ruku směrem ke mně a já mu věnovala jeden z nejlíp odkoukaných výrazů od madre. Koukla jsem na ruku a pak zpátky jemu do očí, samozřejmě moje obočí vyskočilo vysoko v němé otázce. A do prdele koho to má zajímat? Bylo lahodné sledovat jak rudé a stahuje ruku zpátky. Nikdy jsem si nemyslela, že mám něco po matce, jako stín na duši.

Bez dalšího slova jsme zamířili k autu, neptala jsem se, prostě jsem si sedla. Jak nastoupil na místo řidiče tak jsem ze sebe vyloudila svůj nejotrávenější povzdech, abych mu dala najevo, jak moc si cením toho, že můžu být tady. Auto bylo naše, překvapivě v černé kůži a s tmavými skly. Hned jsem mačkala na rádio a hledala jakoukoliv hlasitou hudbu, jen abych si s ním nemusela povídat. I když myslím si, že by byl hodně odvážný po tom výtahu, aby to zkoušel, ale oni jsou tupí a většinou jim chybí pud sebezáchovy.

---
Vystoupila jsem z auta, vzala si kabelku a mířila rovnou do klubu, neohlížela jsem se. Bylo tak snadné zamíchat se do davu, jenže dlouho mi to nevydrželo. Mě víc zaujímal velký bar protkaný neonovými barvami, boxy rozdělené na různých podiích, pár tanečních tyčí a všude směs barev. Byl to jeden z nejkrásnějších barů, kde jsem asi byla. Bohužel nacházeli mě známý a chtěli si povídat, o škole, o tom jak je to šílené, o tom kolik mi je.

Měla jsem chuť utéct s křikem, jenže nemohla jsem. Pátrala jsem očima po klubu a hledala kohokoli blízkého mému srdci nebo něco čím se zabavím. Hrozivá kopa dárků ležela v rohu nejspíš na stolku a přitahovala k sobě pozornost téměř každého, kdo kolem ní prošel. Já jen znechuceně zavrtěla hlavou a doufala, aby tam bylo tolik plyšáků, co minulý rok nech má co darovat do domova. V hlavě mi probliknul nápad a hned jsem se ho rozhodla zrealizovat.

Objednala jsem si láhev šampaňského a z tácu popadla jen jednu skleničku. Opatrně jsem se proplétala davem, abych do někoho nevrazila a nepolila ho nebo ten vzácný obsah nerozbila. Zašila jsem se v nejvzdálenějším koutě a mračila se na láhev sektu. Tak dlouho jsem nepila, dokonce i s kouřením jsem přestala před třiceti lety. Moje nervy si to ale žádali a tak jsem se uchýlila k alkoholu. První dvě skleničky šli těžko, bublinky mě štípali v nose, ale se statečným výrazem jsem je do sebe naklopila během pár minut a pak už to šlo snadno.

Kymácivým krokem jsem se plížila ke kraji baru, abych ukořistila další láhev a vytratila se zpátky, když jsem do někoho vrazila. Zamumlala jsem rychlou omluvu a pokračovala v trase. Nevšimla jsem si černých očí, které na mě i nadále viseli pohledem, prostě jsem popadla další sekt a vytratila se zpátky.

U druhé skleničky jsem se trochu polila, ale jen ledabyle jsem nad tím mávla rukou. V mé hlavě bylo konečně ticho, po tak dlouhé době. Žádné nářky, prosení, mrtvolní běloba nebo vysvětlovaní proč právě oni museli umřít. Byl tam prostě klid. S pocitem uspokojení jsem si srkla ze sektu a položila sklo na stůl.

"Tak tady se oslavenkyně schovává?" zeptal se mě mírně povědomý hlas a chuť bublinek co jsem převalovala na jazyku, mi zaskočila, rozkuckala jsem se. Mírně zaslzenými očima jsem vzhlédla k osobě, kterou jsem tady nejmíň čekala, klukovi ze školy.

"Co tady děláš?" zeptala jsem se nepříjemně a rozhlížela se po někom, kdo by ho odsud vyvedl. Co dělá člověk tady? Je to pro něj nebezpečné, i pro náš svět. Madre by nikdy nebyla tak lehkomyslná-
"Ahoj Eolin." Zamrkala na mě Lilith a její ruka se obmotala kolem pasu toho kluka. Vyoraně jsem na ně hleděla. Lilith ve svých černých minišatech a rudých vlasech vypadala jak ztělesnění mokrého snu každého chlapa. Přeskakovala jsem pohledem z jednoho na druhého a nebyla si celkem jistá, jestli mě odlehlo. Bylo nebezpečné tu být, alespoň pro něj, jenže s Lilith to dostávalo nádech smrtelného.

"Právě jsem se jí ptal, proč se tady schovává." Řekl směrem k ní a ona se k němu jen víc přitiskla. Moje tvář nabrala mírně rudou barvu, nevím, jestli z pití nebo z rozhořčení. Chtěla jsem protestovat, ale než jsem to stihla, odnikud se vedle nás zjevil Gabriel.
"Proč se tady schováváš?" zeptal se mě a pohledem si proměřil Velikána v náručí Lilith, neušlo mi jeho protočení očí. Nadechla jsem se v protestu.

"Ale já se tu neschovávám!" oponovala jsem a chtěla se natáhnout po láhvi dřív, než mi ji zkonfiskuje Gabriel. Jenže byl rychlejší a už si pečlivě prohlížel láhev, něco si hmkal až mi nakonec věnoval káravý pohled.
"Vážně?." Poukázal na láhev a jeho naštvaný výraz se změnil v pobavený. "Pití ti nesluší." Řekl mě informativně a láhev jak kdyby se vypařila. Překřížila jsem si ruky na hrudi a byla jsem naštvaná.

"Kazíte mi zábavu, je to moje oslava." Bručela jsem si po pod nos, ale nikdo tomu nebral zřetel.
"Tak my půjdeme." Řekla Lilith a potáhla kluka za sebou, už teď je nebožtík. Zamávala mi na rozloučeno a poslala pusu. "Všechno nejlepší Eolin, přeji ti dalších krásných sto let." U jejího vyhlášení se kluk zamračil, ale neřešil to. Možná si myslí že je přiopilá a dostane ji do postele, chudáček, on neví že se té posteli nevyhne.

Přesunula jsem svůj pohled na Gabriela. "Sežeň mi moje pití." Oznámila jsem mu, ale on jen zavrtěl hlavou v zápore. Opět jsem se naštvala a odvrátila od něj hlavu, když se začlo zpívat. Ani ne minutu na to moje madre z baru vykřikovala, že kde je oslavenkyně. Gabriel mě potáhl za ruku a doslova mě tlačil k místu, odkud bylo slyšet madre. Nasadila jsem co nejpřesvědčivější a na pohled nejnadšenější výraz a stoupla si vedle ní.

"Moje zlatá dcera, Eolin, přeji ti všechno nejlepší k tvým narozeninám." Lomcovala mi nadšeně rukou a já se snažila nepozvracet, táhl z ní alkohol ještě víc než ze mě. Všichni to dychtivě sledovali, jenže já se cítila ponížená, nechci tady být, nechci se zúčastnit této frašky.
"Aby v budoucnosti jsi byla-"

Místnost protnul vysoký výkřik, nesl se jak ozvěna přes momentálně ztlumenou hudbu a dav otáčel hlavy za zdrojem tohoto zvuku. Mezi dveřmi na záchodky stála dívka, jedna z démonek, ruce i oblečení měla potřísněné krví. Slzy ji stékali po tváři a z jejího hrdla se dral další výkřik. Celý dav se pohnul jak jedna živá masa, všichni se k ní náhlili ale já z madre jsme si razili cestu dopředu.

"Co?" štěkla po ní madre a ona jen vyklepanou rukou ukázala na dámské záchody. Madre rozrazila dveře a já ji s pár lidmi následovala. Ale mezi dveřmi jsem musela hned zastavit a přitlačit si ruku na ústa. Uprostřed vykachlíčkovaných záchodů leželo tělo, kaluž krve se šířila nejen spárami a blížila se k špičkám mých bot. Zvracená fascinovanost mi nedovolila uhnout a tak jsem chvíli na to ucítila na svých prstech horkou, lepkavou krev.

Madre se sklonila k tělu, plavovlasou ženu protočila na záda a já se skácela k zemi. Nebylo to jen tělo, jen žena, v kaluži vlastní krvi ležela Trisha. Tělo bylo celé dořezané, jen tvář byla netknutá. Její blond vlasy nasakovali krev, rozprostírali se kolem hlavy jak krvavá svatozář. Někdo mě popadl za předloktí, ale já se vyškubla. Hleděla jsem do těch prázdných očí, provázeli mě celým životem a teď bez duše hleděli na strop. Žádná emoce v nich nebyla, jen pozorovali pohledem mrtvých.

Kdo může zabít démona? Problesklo mi hlavou.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Libí se ti nová kniha?

Ano
Ne
Uvidím

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama