Maldición numero tres

30. září 2015 v 23:34 | EBBubeliny |  Prokletá


Okamžitě jsem ze sebe shodila věci a zalezla do sprchového koutu. Pustila jsem na plno horkou vodu a pozorovala, jak po mém těle stékají pramínky vody. Hleděla jsem na zrcadlo, jak se pomalu mlžilo a mizla moje pobledlá tvář. Frustrovaně jsem se opřela o vykachlíčkovanou zeď. Je mi ze sebe samotné zle, nevím, jestli mi je spíš na zvracení nebo do pláče.


Ani jsem si neuvědomila, kdy se moje slzy začli míchat s vodou máčející moji pokožku. Snažila jsem se je setřít, ale bylo to jak bojovat proti větrné vichřici lžičkou. Patetické a marné. Pořád jsem viděla před očima obraz toho chlapce, jak na mě hledí a nechápe, proč musel opustit maminku. Z hrdla se mi vydral výkřik, naštvaný. Jsem rozzlobená, na sebe, okolnosti, osud, smrt.


Flegmaticky jsem si roztírala sprchový gel a hleděla pořád do odtoku. Je to tak jednoduché, pomyslela jsem si ironicky. Jak rychle umře smrtelník, stejně jak když jen sfoukneš pěnu z konečků prstů a odpluje do odtoku se zbytky vody a slz. Život je tak pomíjivý a mě to začínalo hodně štvát. Smrt si vážně nevybírá pečlivě. Jen prostě rozdá karty a ukáže prstem na dalšího.


Spláchla jsem ze sebe všechno, krom deprese, a zastavila vodu. Cítila jsem chlad až do morku kostí, ani huňatý ručník tomu nepomohl. Musím myslet na to, jak je lehké zmiznout z povrchu zemského. Je to, jak když necháte mokré otlačky nohou na kachlích a oni pak uschnou? Nebo si vážně lidi pamatují odkaz těch druhých, kteří tady nejsou?


Nejsem si teď už tak jistá, jestli je tohle to co chci. Být smrtelná, pomíjivá a zapomenutelná. Myslela jsem na to celou dobu, co jsem se oblékala do pyžama. Po tolika zkušenostech, letech, prožitcích by jsem si pomyslela, že by mi nedělalo problém umřít. Přece jsem zažila toho tolik, řekla jsem si a hodila se ne postel, ale není to pravda. Čím déle jsem nesmrtelná tím víc na ní lipnu. Nevěděla bych se ji vzdát.


Nech toužím po normálním smrtelném životě jakkoliv, ta část se smrtí mě děsí. Přímo mi to nahání hrůzu. S pocitem prázdnoty, tápáním do tmy a němými výkřiky do noci jsem ustála další noc.

----

Ráno jsem seděla u snídaně a včerejší noc se na mě silně podepsala. Tmavě fialové kruhy pod očima naznačovali, že spánek nebyl tak uklidňující jak by měl. Nervozita a bolest hlavy jen přispívali k tomu, abych byla o něco podrážděnější než obvykle. Nepřítomně přikyvuji madre, už jsem pár krát na ni vyštěkla, ale dnes měla nějakou překvapivě dobrou náladu, ale nezajímá mě koho dnes umučila kvůli dobrému pocitu, a tak jen přikyvuji.


"Jsem moc ráda, že prvý krát neprotestuješ." Usmívala se na mě a já na ni hleděla s nevěřícností. Lžička v půlce pohybu směrem k ústům zůstala ve vzduchu a já dolovala v hlavě něco, co mi napoví, o co se jedná. Můj nechápavý výraz ji evidentně nic nenapověděl vzhledem k tomu, že dál pokračovala v tom v čem předtím. Lžička s rachotem dopadla na stůl, nehledě na to že se vysypal její obsah.


"Večer přijde, budeš z něho uchvácena." Rozmáchala se rukami a můj pocit podezření se jen začínal prohlubovat, až vypukl v abnormální děs, když mi došlo o co se jedná.

"To mám jako zas trávit čas s lidmi, které neznám?" zeptala jsem se jí mírně hystericky, ale ona zas jen nade mnou mávla rukou.

"Nevyváděj Eolin, přijdou ti i kamarádky." Chlácholivě mě potlapkala po pleci ale mělo to daleko od mateřského gesta. Spíš takové to záchranné lano pro její lepší pocit že není až tak hrozná matka. Tyhle její občasné výkyvy když si usmyslela že je skutečně matka byli skutečně výjimečné. Ale o to víc mě to děsilo, když se snažila dávat najevo nějakou mateřskou lásku. Od ní jsem totiž nikdy nevěděla co čekat.


---

Rozhovor s madre mě natolik rozhodil, že jsem zapomněla na autobus. Ted jsem hleděla na jeho zadek, jak ujíždí směrem do zatáčky a mizne mě před očima. Poupravila jsem si batoh na zádech a s hlubokým povzdechem se vydala směrem po trase autobusu. Neexistovala nějaká kratší cesta stejně, jak neexistovala možnost, že dnes ty lekce stihnu včas.


Vlekla jsem se ulicemi a doufala, že alespoň stihnu začátek druhé hodiny. V duchu jsem zanaříkala nad vlastní patetičností. Nemám vlohy k teleportaci, nasrala jsem madre tak že už měsíc jezdím busem a nikdo z démonů mě nesmí vozit do školy. Ano opět jsem nasrala madre pak týden na to a nesmím si už ani půjčovat auto bez pádného důvodu. Nepovedlo se mi ani zdrhnout, jsem fakt ubohá. Hořce jsem se zasmála a byla ráda, že ulice jsou celkem prázdné. Jinak by si o mě mysleli, že jsem blázen. A největší moji předností na mé ubohosti je jak se pořád lituji.


S nějakým zázrakem jsem došla na konec první hodiny. Trenérka mě pekelně zjebala, že jsem chyběla, prý probírali nové kroky do závěrečné choreografie. Jak kdyby nevěděla, že po tolika letech praxe to zvládnu už po prvním nácviku. Tanec a hudba byli mojí doménou bez jakékoliv snahy. Je to pro mě stejně přirozené jak dýchat nebo skočit. Ale i přes to všechno mě nejvíc bavil klavír. Poslouchat jak se spod mých prstů linou hřejivé tóny, které oživují to voňavé dřevo.


Poslední hodina byla největší zabiják-dějiny hudby. Poslouchat o Mozartovi, Chopenovi a dalších historických virtuózech pro mě nebylo tak lákavé a zajímavé jak si moct všechno zkoušet v praxi. Pobrala jsem se teda k jednomu z nejvýše položených stolů a rozprostřela papíry po stole. Klepala jsem prsty o lavici a snažila se o ni vyťukat melodií, která mě celý den nešla z hlavy. Občas jsem si poznačila nějakou notu, ale pořád tomu něco chybělo.


K mému bubnovaní se připojilo tiché melodické pískaní, které mi krásně doplňovalo celý rytmus. Nadšeně jsem si zapsala další noty a natěšeně se zahleděla na změť poznámek. Melodie přesto pokračovala dál, uvědomila jsem si, že to nepřišlo z mojí hlavy. Rozhlédla jsem se po velké posluchárně a všimla si kluka, který mě propaloval pohledem.


Seděl kousek za mnou a spod jeho černé dlouhé štice na mě vykukovaly šedé oči. Jeho rty se zvlnili do mírného úsměvu a jeho pohled putoval po mém těle. Protočila jsem očima a otočila se zpátky k papíru, abych mohla vygumovat noty, které mi vsugeroval. Zatracení velikáni co si o sobě myslí, že jsou páni školy. Jediný rozdíl mezi nimi a totálními děvkaři byli prachy a to že pipinky si vydržovali o něco déle. O takového dilina vážně nestojím.


Celá hodina byla jen jedna a ta samá otrava. Žvást a další kecy. Zvonění bylo pro mě vysvobozením. Bohužel jsem byla na začátku tak hloupá, že jsem toho vynechala tolik, že teď jsi to už nemůžu dovolit. Shrnula jsem věci do tašky a prohodila ji přes rameno, dnes se mi nechce nikam spěchat. Dokonce i oběd jsem si obstarala z automatu, bageta nakonec skončila v koši, protože se nedala jíst.


Kráčela jsem mezi ulicemi a doufala, že dnešní večer zvládnu. Nikdy jsem nebyla na narozeninové oslavy, obzvlášť když je pořádala madre a účastnili se jí hory démonů, které jsem v závěru ani nezajímala. Zastavila jsem se v parku i se svými úvahami o absurdnosti dnešního večera. Hlavně když madre to pořádá jen kvůli sobě, nechápu, proč si nemůže udělat párty bez toho abych byla ústřední motiv.


"Nebojíš se sama sedět v parku?" ozvalo se nade mnou, a když jsem zvedla hlavu, stál nade mnou ten velikán ze školy. Sebrala jsem z lavičky tašku a opět ji na sebe pověsila.

"Právě jsem na odchodu." Prošla jsem kolem něj bez dalšího pohledu. Nepotřebuji, aby se za mnou táhlo další štěně. Jak kdyby nestačilo, že jsem včera přemýšlela nad pomíjivostí života. Nechtěla jsem s ním mluvit a on se několik minut nedal odbýt, až nakonec mě donutil nastoupit do jednoho z odjíždějících autobusů. I když jel jiným směrem, hlavní bylo, že jsem se ho zbavila. S úlevou jsem se posadila na jedno ze sedadel a v duchu vymýšlela trasu jak se dostat domů bez toho abych musela objíždět celé město.


Když jsem dorazila domů, byla jsem ráda, že jsem. Utratila jsem hříšné prachy za autobusy a nohy mě boleli až k zadku. Svalila jsem se na gauč ještě v botách a s nadšením vydechla. Lahodná matrace, která mě zpívala milostné ódy na spánek, když se prudce otočilo křeslo mým směrem.

Leknutím jsem nadskočila na gauči a loktem se praštila o konferenční stolek, jak jsem dopadala na zem. V koženém křesle se vynímala Lilith, mračila se na mě jak sto čertů a i když možná těch sto by bylo málo. Sedla jsem si pořádně na zem a třela si bolavé místo na ruce.


"Ty máš chlapa a neřekla ji mi o tom." Obvinujíc se na mě koukla a mě hlava musela šrotovat o čem to dopekla mele. Jakého chlapa? Kde viděla chlapa a se mnou? Hleděla jsem na ni jak na šílence.

"O jakém chlapovi mluvíš?" podrážděně jsem se zeptala a měla ji v plánu vyčíst to že jsem si tak bolestivě bouchla.

"Myslím toho, s kterým jsi cukrovala v parku." Uraženě na mě prskla a já musela vybouchnout v záchvatu smíchu. Nevěřícně se na mě koukala zatím, co jsem se zalykala slzami a dusila smíchem. Kroutila jsem hlavou a snažila se nadechnout. Lilith zatím zrudla a změnila barvu do nachově rudé.

"Co je ti k smíchu?" vyštěkla na mě a já se pokusila ji odpovědět bez chichotu.

"To je jen další blb ze školy."

Udiveně na mě hleděla, ale pak se zvonivě zasmála a mávla nade mnou rukou.

"Jsem zvědavá, jak dlouho ti to vydrží." A s tím se odporoučela z mého bytečku.


Tak snad se vám to líbilo. Budu vážně vděčná, když řeknete svůj názor na tuhle kapitolu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama