Maldición numero duo

30. září 2015 v 23:32 | EBBubeliny |  Prokletá



Vešla jsem do obrovského sálu, kdybych si nebyla stoprocentně jistá, že jsem vešla do mrakodrapu tak bych znejistěla. I přesto mi pohled na tuto místnost vždy vezme dech. Vysoký klenutý strop v gotickém stylu, všechno z černého kamenu který byl tak dokonale lesklý že jsem v jeho odrazu mohla vidět svoji bílou vyděšenou tvář. Moje boty na mramorové podlaze vydávali klapavý zvuk která mě, jak ozvěna pronásledoval.


Na konci sálu na vyvýšeném stupínku byl stejně černý trůn jak duše mé matky, pokud nějakou má. Ale v místnosti nikdo nebyl nikdo krom jejího patolízala. Nejspíš každý by chtěl mít plusové body v peklu, když tam má na věky věku skončit a jemu se to dařilo. Zamířila jsem do jednoho z kožených křesel, které obklopovaly trůn v různé vzdálenosti. Pohodlně jsem se usadila a věděla, že musím setrvat a počkat na madre.


Jeho úlisný pohled propátrával moje tělo a mě se to hnusilo. Arogantně jsem vypla bradu a věnovala mu nenávistný pohled. "Na co zíráš?" vyštěkla jsem po něm a on si mlsně oblízl rty. V ten moment jsem ucítila žaludeční šťávy v puse a jen silou mokou jsem je musela polknout. Z nikoho mi nikdy nebylo tak zle jak takové krysy jak je on.


Bouchli dveře a v místnosti se nanovo rozezněl zvuk klapajících bot o podlahu, jenže teď to byli podpatky. Moje maděr se vznešeně nesla přes místnost. Červené vlasy za ní vlály a teď dokonce fascinovala i mě. Černé šaty jí vířili kolem těla jako dým že vypadala jak kdyby ji sem vyvrhlo samotné peklo.


"Ahoj madre." Šeptla jsem s přivřenými očima a snažila se vyhnout jejímu pohledu.

"Neříkej mi tak" vyštěkla po mě, její hlas zněl téměř stejně jako ten můj až na to že v ní se nenacházel jakýkoliv náznak emoce kromě vzteku a hněvu, popřípadě nenávisti.

"Ach ty komplexy, už nám klepe staří na dveře." Šeptla jsem si sama pro sebe a v ten moment jsem se chtěla někam ukrýt, a já ještě ryju. Zlobně se na mě koukla a posadila se na trůn. Nelíbilo se mi, že tuhle ženu znám, natož že je to moje matka.


"Jak se jen opovažuješ odsud odejít!" zašla po mě řvát a akustika místnosti tomu dodávala na dramatičnosti, přiložila si ruku na srdce. "Ubližuješ mi Eolin, máš být moje nástupkyně a ty děláš vše pro to, abys to mohla sabotovat." Zlobně se na mě zahleděla a já se v ten moment chtěla co nejrychleji vytratit do svého pokoje. Připadám si jak peskované dítě, které zničilo mamince nové šaty.


"Vidíš, jak ničíš svoji matku?" zeptal se mě Sailer a přitulil se k matčině noze. "Měla bys jí být vděčná, za vše co ti chce dát." Hrozivě brebentil na zemi, ale z něj jsem já neměla strach. Matka do něj kopla, až dopadl dolů ze stupínku. Ozvalo se křupnutí a po zemi se rozvalila krev, dopadl přímo na nos.


"Neotvírej si ústa na moji dceru." Zařvala po něm maděr když se znovu otevřeli dveře a dovnitř vešla Tříska. Osoba, kterou jsem teď potřebovala vidět nejvíc. Nejraději bych se za ní rozběhla a pořádně ji obejmula, ale ona mi věnovala jen naštvaný pohled a sedla si naproti mně. Zahanbeně jsem sklopila hlavu. Tříska vypadala dokonce mladší než já ale i přesto se o mě starala od mého narození. Byla pro mě jak máma a dobrá přítelkyně zároveň. "Ani ty jsi nevěděl, že zmizla tak se nestarej do rodinných záležitostí."


Sailer zalapal po dechu. "Jakých rodinných záležitostí? Je to dědička a ty nejsi její-"

Matka otráveně protočila očima. "Saileři drž hubu a vypadni." On s pár poklonkami bez dalších řečí odešel, ale neodpustil si věnovat mě i Trisme nepřátelský pohled.


Madre se opřela o trůn a hleděla na mě zahloubaným pohledem. "Dostaneš trest a doženeš svoje povinnosti. Ještě si to promyslím, ale nenechám si skákat po hlavě ani od vlažní dcery to si zapamatuj." Zvedla jsem se na odchod a byla ráda, že jsem zatím vyvázla celkem dobře. Nikdo neumřel, nedostala jsem žádnou ránu, prozatím je vše v pořádku.

"Běž se do svého pokoje převléct, poté pro tebe dojdu a ukážu ti, jaký to mělo dopad na tvé povinnosti, jelikož jsi odešla." Řekla mi Trisha, která tam měla evidentně ještě v plánu zůstat, aby něco probrala s maděr. Zamířila jsem teda zpátky k výtahu, pozorovala jsem dlažbu a chtěla už být ve svém pokoji. Nejlépe ležet v posteli, zahrabaná v peřinách a už nikdy nevylézt.


Po zaklepaní vešla do mého mini bytu Trisha. Měla jsem tu základní vybavení, ale já stejně používala jen ložnici a koupelnu. Vařit jsem neuměla, protože mě to nikdo pořádně nenaučil a obyvák mi byl k ničemu, když mám k dispozici velkou postel. Taky jsem na ní právě seděla, v černém oblečení a plášti, který mi sahal až ke kotníkům když jsem si stoupla.


Prohodila jsem si kápi přes hlavu a potichu následovala Trismu do výtahu, který nás vyvezl na samý vrch budovy. Jakmile jsme vystoupili opřel se do nás poryv větru, ale já byla už zvyklá. Chytla jsem se Trish za ruku a čekala na ten divný pocit, který začíná v žaludku a končí u špiček prstů mírným brněním.



Objevili jsme se před ošuntělým domem, nedal by se označit za zchátralý spíš neopečovávaný. Vzlétla jsem k zamračenému nebi, které naznačovalo, že bude pršet. Ulicí se nesl vítr, který mi vytahoval vlasy zpod kápě, zasunula jsem je zpátky za uchu a vybrala se i s Trish k domu.


Mojí úlohou bylo odvést duši na druhou stranu, zní to jako divná práce pro stranu pekla ale nějakým nedopatřením jsem jeden z poslů. Duše vidí téměř každý vyšší postavený, ale jen já mám tu moc je převést na druhou stranu a to či do nebe a klidu nebo pekla a hrůzovlády mé matky.


Procházeli jsme domem úplně potichu, stejně nás nikdo neviděl, ale ve vzduchu se tu vznášela smrt. Celý dom byl prosáklý bolesti, ponurý, ale tak to v domech umírajících chodí. Zaraženě jsem se zastavila na okraji pokoje mezi dveří, Trisha mě musela postrčit, abych vešla dovnitř.


Vevnitř mě totiž čekal tak srdcervoucí výjev, jaký jsem nečekala. V bělostných peřinách se ztrácelo malé tělíčko ani ne šestiletého chlapečka. Mírně modré rty byli pootevřené a vycházel z nich sípavý zvuk. Zděšeně jsem na něj hleděla. Oči se mu třepotali i když byli zavřené, pod víčky kmitali duhovky které teď nebyli vidět.


Tu malou drobnou ručičku, protkanou žílami držela jeho matka. Shrbená malá žena, která neustále brečela a popotahovala nosem. Krom nich dvou už v místnosti byla jenom sestra. Tyto případy jsem už párkrát viděla, Většinou tam jsou jen kvůli tomu, aby zapsali čas smrti a obeznámili správně lidi nech si přijdou pro tělo.


Jenže tělo tohoto chlapce bylo už v dezolátním stavu. Kůže z papíru měla na sobě fleky modřin, v této fázi už jakákoliv manipulace s tělem je bolestivá. Sedla jsem si na postel a chytla do ruku chlapečkovu ruku. Po tváři mi stekla slza, jediná a osamělá. Za tu duši, kterou teď vykoupí z bolesti. Tak mladou a už tak ubolenou, život ji ublížil. "Za to můžeš ty Eolin, kdybys tu byla před dvěma dny, jak jsi měla být ušetřila bys mu kopu trápení." Zhluboka jsem se nadechla a snažila se potlačit výčitky.


Potáhla jsem chlapce za ruku, až jsem ho vytáhla do stoje s sebou. Pokoj se začal rozplývat a chlapec na mě hleděl azurově modrými očima. "Jak to že mě už nic nebolí? Vy sjet doktorka?" udiveně se mě zeptal a já smutně zakroutila hlavou v záporu.


"Už tě nic nebude bolet, neboj. Tady počkáš na maminku." Šeptla jsem a sklonila jsem k němu rty abych mu dala bozi na čelo.

"Jak dlouho budu čekat? Nechci být sám." Vnukl a mě ukápla další slza.

"Neboj, dočkáš se." S tím jsem ho pustila a dopadla zády na svojí postel. Rozhlédla jsem se a vážně jsem znovu ve svém pokoji. Nechala jsem se unášet emocemi. Stulila jsem se do klubíčka a přála si taky umřít.


Co říkate an hlavní postavu? Libí se vám nebo ne? A prostředí? Budu moc ráda když mi povíte co si o této nové povídce myslíte.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama