Kapitola třetí

30. září 2015 v 23:51 | EBBubeliny |  Osudí


Nejhorší ale úplně nejhorší noc mého života. Usínaní v tmě, zimě a hlavně v zatuchlé jeskyni není nic pro mě. Záda mám rozlámané tak na třikrát a jediná přikrývka byl můj plášť. Budu moc ráda když z toho nebudu mít zápal plic. Od včera se mnou nepromluvil a já taky neměla potřebu, dokonce i probudit mě zvládl se zabručením a jen se mnou silně zatřásl.

Sedím před jeskyní a umírám hladem. Sleduji jak ze sebe sundává plášť, kroužkovanou vestu a zůstává jen v černé košili. Nevím jak jinak to nazvat, tunika? To mi zní příliš žensky, to se nehodí. Oplachuje se v potoce a já pořád sedím v prachu a mžourám proti slunku. Celé je to na nic, potřebuji sprchu ale do toho ledového potoku se nenamočím.

"Mám hlad." Zabručela jsem co nejhlasněji nech mám jistotu že mě slyšel. Dál se oplachoval a dokonce mi nevěnoval ani jeden pohled, ignorant jeden. Zhluboka jsem se nadechla na uklidnění, neumím vycházet s namyšlenými, arogantními středověkými bojovníky.
"Alaione, mám velký hlad." Zopakovala jsem svůj požadavek a pochvíli přemyšlení dodala."Prosím."
S povzdechem se zvednul od potoku a začal se hrabat v pytli až nakonec po mě hodil vrecko ovázané šňůrkou. Ten sáček mě trefil přímo do hlavy ale naštěstí tam nebylo nic tvrdého. Proč jsem si hned nevzpomněla na ten vak co mi dala stařena? Nabalila mi tam jídlo a hlavně jabka, ale na druhou stranu, když si to sním a budu pak odkázaná na Alaiona může se stát že se na mě vykašle. Otevřela jsem hnědý vak a objevila tam nějaké plátky, voněli kouřem ale byli tvrdé.
"Co to je?" zeptala jsem se ze zvědavostí a protáčela ten plátek v prstech.Něco mi to připomínalo ale nemohla jsem si vzpomenout co to je.

"Sušené maso." Odpověděl mi bez špetky zájmu a já si vzpomněla na sušenou šunku co prodávali u nás v supermarketu za tak hříšné peníze. Zkušebně jsem si do toho kousla a po několikati minutách trápení s žvýkáním jsem polkla první sousto. Nebylo to až tak zlé ale na hlad to stačilo.

Když jsem se cpala už čtvrtým kouskem tak mi ten sáček vyrval z rukou. S zamračením propočítával kolik jich tam je a pak mi věnoval ten nejhnusnější pohled jaký si asi šetřil pro mě. Zvedla jsem obočí v němé otázce, nevím co mu vadí. Měla jsem jen hlad, nic víc. Pobalil si věci do báglu a oblékl se.

"Jdeme, už jsme měli dávno vyrazit." Další suché konstatovaní od něj. Začínal mě štvát, nic s ním nehlo, raz za čas se zamračil, občas po mě něco štěknul. Kdo s ním má vyjít tímto tempem? V duchu jsem se musela škodolibě usmát sama pro sebe, zkusím z něj vydolovat nějakou reakci a uvidíme jak dlouho zůstane pán železná tvář v klidu.

Vykročili jsme po další pro mé oko neviditelné cestě. Snažila jsem se naschvál vyšlápnout každou větev aby nahlas křupla když jsem viděla jak si při tom strhnul.Měla jsem spokojený pocit zadostiučinění, ale pořád se mi nepovedlo aby vybouchnul. Tak jsem si začla broukat, ani ne určitou melodií jen prostě jsem chtěla prudit.

"Můžeš toho nechat?" zavrčel po mě po pár minutách já jen pokrčila rameny. Prudce se otočil a popadl mě pod krkem aby mě přirazil o strom. Nohy mi levitovali kousek nad zemí, rukami jsem ho chytla za paži, nepomohlo mi to ale alespoň jsem se nedusila. Vyděšeně jsem na něj hleděla, srdce mi zběsile bušilo, vyschlo mi v ústech a přesto že jsem se nedusila jsem musela lapat po dechu. Párkrát se nadechl a zavřel oči, pak je na mě upřel. Ta fialová záplava mě probodávala pohledem. "Řekl jsem nech toho!" zavrčel mi přímo do obličeje a já kdybych mohla tak bych mu přikývla.
"Nechám, jen mě pust." Prosila jsem potichu, slzy se mi tlačili do očí.
"Provokuješ mě celou dobu, svým vzhledem, nesprávným chováním pro ženu, vším!" štěkal po mě dál. Srdce mi bubnovalo splašenou melodií a nevypadalo to že by mělo polevit. "Od teď budeš hodná, jinak se postarám o to abys živá z tohoto lesu neodešla." Vyhrožoval mi a já věděla že každé jedno slovo myslí vážně. Hrozilo mi od něj nebezpečí, taková ta pachuť na konci jazyka která vám dávala vědět že je něco v nepořádku. A s ním bylo stoprocentně něco špatně, se mnou asi taky, když jsem si to nevšimla, takhle hazardovala a provokovala pro vlastní potěšení.

Z nenadaní mi pustil krk a já se svezla po kmeni na zem do keře. Jsem strašně ráda že mi nic neprovedl. Jak se nademnou tyčil, došlo mi že mě mohl zabít, znásilnit nebo to klidně zkombinovat a nikdo by se to nedozvěděl. Les byl tak pustý že ani zveř jsme nepotkali natož někoho kdo byl měl zájem o můj život. "Omlouvám se." Vykoktala jsem ze sebe poníženě a snažila se nehledět do těch fialových očí které dostávali opět světle fialovou barvu.
"Jak jsi to?" nechápavě jsem se zeptala, předtím mi to vůbec nedošlo. Uhnul pohledem a otočil se mi hned zády že jsem dostala lemem pláště do tváře.
"Do toho ti nic není!" zahřímal. "Řekl jsem ti abys mi dala klid!" jeho nahrbená záda se třásla. Vyškrábala jsem se na nohy za pomoci stromu, bez rozmyslu jsem mu položila ruku na rameno. Otočil se směrem ke mně a strčil do mě až jsem opět přistála na zadku. Při dopadu jsem si odřela ruku o kámen a zaryl se mi do ramene. Z očí mi vyhrkli tak dlouho potlačované slzy a stékali mi po tváři, bolest zasáhla všechno, emoce, rameno, ruku, páteř.

"Chtěla jsem ti jen pomoct." Vzlykla jsem, dotčená, ponížená, ublížená. Sklonil se ke mně a popadl mě za vlasy, vyvrátil mi hlavu nahoru a hleděl na mě holým bělmem. Fialová z jeho duhovek úplně vymizela a černé zornice na bílém podkladu se mi zabodávali do očí. "Přijde ti že hledám pomoc?" zavrčel mi opětovně do tváře a já musela syknout když jsem ucítila jak mi vytrhl několik pramenů vlasů.

"Já nevím." Šeptla jsem a nedokázala odtrhnout pohled od těch vybledlých očí, nabíhala mi z nich husí kůže.
"Tak se nestarej." S tím mě pustil a vykročil po té neviditelné cestě pryč. Pár minut jsem to rozdýchávala když mi došlo že ho musím dohnat, následovat na další cestě neznámo kam. Děsil mě ale přesto jsem se za ním rozběhla. Nehledě na větvě co mě šlehali do tváře. Jak jsem propadla dalším keřem mohla jsem si všimnout strnulého Alaiona jak hledí někam do dáli a v prstech něco svírá. Mým očím to ušlo, protože to hned schoval ale jeho spokojený výraz dával najevo že ho to uklidňuje, důkaz byli jeho opět fialové oči.

Tušíte co je to za tajemství? Jaký to je amulet? Jak by jste reagovali vy na Meredithinom místě?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama