Kapitola první

30. září 2015 v 23:47 | EBBubeliny |  Osudí



Na kůži mě lechtala stébla trávy, bylo mi příjemně, dokud mi nohy nezaplavila studená voda. Podepřela jsem se na loktech a před očima se mi rozprostíralo obrovské jezero, ani na druhou stranu nebylo vidět, obrovské vodní zrcadlo.
Přitáhla jsem si kolena pod bradu a sledovala přírodu kolem. Jak včely bzučí v jablečném sadě, vlnky na hladině nebo jak si vítr hraje s listím. Bzučení včel? Stoupla jsem si a pohledem projela jablečný sad. Kde to jsem? Ztraceně jsem se ptala sama sebe.

Ten park, chlap co mě naháněl. Celé to znělo tak šíleně. Proběhla jsem mezi stromy, rozhodla jsem se najít jakoukoliv živou duši. Dokonce i toho šílence s fialovými oči, bylo mi to jedno, jen jsem se chtěla dostat domů. Možná bych mohla někomu zavolat. Ohlédla jsem se po své tašce, jestli tady někde není, ale krom pár popadaných jablek tady nic nebylo.

Frustrovaně jsem zařvala. To není možné, nejspíš jsem se praštila a tohle je celé jen sen. Ted určitě ležím v tom parku a zdá se mi tohle. Nechci tu zůstat. Musím prostě něco dělat, tak jsem se vybrala kolem jedné řady stromů, pryč od nedalekého lesa. Vždy jsem přemýšlela, když se mi zdála nějaká hloupost, jestli je nějaká možnost, že mě zabijí ve snu a už se nikdy neprobudím.

Byla jsem tak zahloubaná do myšlenek, že jsem si nevšimla stařenky, která mi šel naproti. Málem bych ji smetla, kdyby mi nezamávala těsně před obličejem. "Děvče, co jsi náměsíčná?" zeptala se mě bába a já si místo odpovědi prohlížela její ošoupaný hadry. Nějaké hnědé šaty, utáhnutá zástěra a boty, které byste ani u Baťu nekoupili.

"Pán bůh co to máš na sobě?" zeptala se mě opět a spráskla rukami.
"Co je vám zrovna do toho?"
Babka si mě teď prohlížela s větším zájmem. Chytla mezi prsty moje oblečení a požmolila ho prsty. Bez dalšího ptaní mě zdrapila za paži a táhla mě pryč s větší razancí než jsem očekávala. "Spěchej, musíme tě převléct. Věřím tomu, že tu brzy budou." Drmolila si žena pod nosem a táhla mě k chalupě. S napůl otevřenou pusou jsem hleděla na domek s dřeva a trochy cihel, který vypadal, že zažil už lepší časy. Některé dřevěné šindele byli zaházené slámou a já v duchu naříkala nad tím, jak může někdo takto žít. Vždyť to je na sociálku.

Jenže ani jsme se nezastavovali, vešli jsme přímo dovnitř. Posadila mě na židli a do klína mi hodila nějaké hadry neidentifikovatelné barvy. "Převleč se." Oznámila mi a založila si ruce na prsou. Otevřela jsem ústa v protestu, jenže jsem nestihla ani nic namítat. "Okamžitě ty děvče hloupé." Peskovala mě jak malého haranta.

Natáhla jsem si sukni na rifle a přes tílko hodila halenku. Odmítala jsem se vzdát svého oblečení a sundat si ho. Netuším, co by s tím tahle babka bláznivá udělala, ale nedám jí ho. Koženou bundu jsem srolovala do kuličky a přitiskla si ji na prsa.

"Dej mi to." Natáhla ke mně ruku a já zavrtěla hlavou že se kolem mě rozlítli moje rudé vlasy. Opět se na mě zamračila a popadla nějakou hádku. Začala mi kolem hlavy motat šátek a do něj soukat moje vlasy, občas jsem měla pocit, že mě za ně tahá naschvál. Vyškubla mi bundu a zabalila ji do jiné hadry. "Neboj, jen ji schovám." Pomalu se sehnula, jak jí to dovolovaly staré klouby, a odsunula jedno prkno na podlaze, kam hodila balíček, který obsahoval moji bundu.

Když se narovnala tak jí zapraštěli záda, přitom do teď se zdála úplně čiperná. Unaveně se opřela rukou o stůl a hleděla na mě. "Vezmi ty dva lavory a nože, mám venku nějakou práci a mladá ruka se mi bude hodit." Bez remcání jsem ji poslechla a spolu s ní jsem si sedla na lavičku před domek.

V duchu jsem nadávala, protože jsem se po třetí píchla nožem do prstu. Loupání brambor mi vůbec nešlo a dvakrát jsem dostala zdrbaní, že mám tak hrubé slupky že to je škoda.

"Kde jsem? Kdo jste?" zeptala jsem se konečně a naštvaně hodila brambor do vody, abych si mohla utřít ruce do sukně.
"Jseš u nás na farmě, od nás si bere jablka samotná královna." S úšklebkem jsem se na ni koukla a nevěřila ji ani půl slova.
"Kdo vám za tohle divadlo dal peníze?" otráveně jsem se zeptala a moje podráždění čím dál víc narůstalo.
"Jaké divadlo? Tvrdili mi, že jsi paličatá, ale tohle bude s tebou těžké." Povzdechla si babka a utřela si pot z čela.
"Kdo vám to říkal?" zeptala jsem se břitce.
"Alaion." Vyslovila to jméno šeptem, jako by se bála, že se tu objeví. Rozhlédla jsem se kolem, ale tady nikdo nebyl, můj výraz naprosté nechápavosti od ní vynutil povzdych.
"To je kdo?" zeptala jsem se velice inteligentně, abych dala najevo, že mi to není zřejmé.
"Pamatuješ si, jak ses sem dostala?" vševědoucně se na mě usmála a podala mi další bramboru, na kterou jsem se zamračila.
"Jasně, naháněl mě nějaký maník po parku." Řekla jsem bez rozmyslu a pak se zarazila. Párkrát jsem otevřela a zavřela pusu.
"Je to lovec duší. On tě sem dostal, nevím, jak na to se mě neptej. Jsou věci, které by se neměli říkat nahlas." Když o tom mluvila, měla takový divný lesk v očích, jak kdyby to bylo smrtelné tajemství. Musela jsem se tomu zasmát.
"Děvče to není vtipné. Do par dní si pro tebe přijdou a já doufám, že dřív než královnini muži." Zastavila jsem ruku s nožem a hleděla na tu ženu.
"Vy to myslíte vážně?" ukázala jsem rukou na všechno kolem. "To s královnou, nějakou prapodivnou teleportací sem, a nevím co ještě. Že ten maník s fialovýma očima není výplod mojí fantazie?" řekla jsem mírně hystericky. Čekala jsem, že někdo na mě vybafne, že je to celé vtip, nebo cokoliv. Jenže ona se na mě nepřestávala dívat těmi svými uklidňujícími očima.
"Co je teleportace?" zeptala se mě a já zavrtěla hlavou.
"Co po mě chcete?" můj hlas ale při této otázce mírně poskočil.
Žena se jen záludně usmála místo odpovědi. Položila jsem svoji ruku na tu její, vrásčitou a plnou mozolů. "Chci to vědět, jestli má být tohle pravda." Jenže jen zavrtěla hlavou.
"Děvče na to je příliš brzy, dozvíš se časem vše. Jen chci, abys věděla, že tě potřebujeme." Naštvaně jsem hodila nůž k bramborám a stoupla si. Rozhodila jsem rukami ze vzteku, když jsem zaslechla dusot kopyt. Babka mě strhla vedle sebe na lavičku a narvala mi do ruky brambory. "Když se tě budou ptát, jseš moje vnučka." Vyhoukaný jsem na ni koukala. K chatce se po prašné cestě blížili jezdci na koních.

Poslední držel vlajku, bylo to asi pět mužů. Když se k nám blížili tak začali zpomalovat a koně kopyty rozvířili prach. Stařena si jich ze začátku nevšímala, dokud jeden z nich nesesedl z koně. Černou zbroj měl od prachu, a když sundal přilbici tak bylo vidět, že jízda v tomhle parnu mu neprospívá. Jak si položil ruku na meč připnutý k pasu, musela jsem proklnout od nervozity. Jsou to ti muži, co mě mají odvést nebo ti od královny?

"Dobrý den, pánové, chcete se osvěžit?" zeptala se babka pokorně, jenže voják jí nevěnoval moc pozornosti a jeho pohled pořád zalétal ke mně. Tvářila jsem se, že se věnuji loupání brambor, ale přitom po očku sledovala muže.
"Nepřišli jsme sem z potěchy. Bylo nám hlášeno, že je tady nějaký uprchlík. Královna nás poslala to prověřit." Řekl strohým hlasem a mě po těle naběhla husí kůže. Královnini muži, proč mě chtějí?

Žena rozhodila rukami na celý pozemek. "Hledejte jak je libo, tady se dlouho nikdo neukázal. S vnučkou jsme tu pořád samy, jen když posel dojde pro jablka královně, ale i to je už okoukaná tvář." Odpověděla mu, a jak mluvila tak mi přišlo, že je o mnoho starší, než se mi zdálo. Zamrzelo mě, jak jsem se k ní zachovala. Je jedno, kde jsem, měla jsem ji projevit alespoň trochu úcty.

"Co byste řekli, pánové, na to že by vám moje vnučka nachystala něco na osvěžení a vy si zatím projděte sad, jestli tam někdo není." Řekla a na tváři měla úsměv.
"Pohoštění by se přece jenom hodilo. A neříkej mi, bábo, co máme dělat, aby se nestalo, že na ten sad budeš úplně sama." Mlsně si projel jazykem po rtech, když si mě prohlížel. Žena sklonila hlavu a vydala se do domu. Ani na vteřinu jsem nezaváhala a šla za ní. Podala mi dřevěný vyřezávaný talíř, přes který byla přehozená utěrka. Vynesla jsem jej a pak se opět vrátila dovnitř.
"Nachystám vodu. Dej si dolů ty kalhoty, jsou vidět zpod sukně." Řekla mi šeptem a já ze sebe začala dávat dolů rifle. Smotala jsem je do klubka a hodila mezi hadry. Instinkt mi říkal, abych se té ženské držela, a taky jsem ho poslechla.
Vyšli jsme opět před chalupu a muži tam už nebyli. "Moc se neusmívej, nemluv, rozumíš?" šeptala mi a očima pozorovala vzdálené muže, jak procházejí sad. "Kdyby věděli, že ty jsi ten, koho hledají tak by tě odvezli do hlavního města a oběsili." Jakmile to dořekla, tak jsem zbělala jak stěna. Proč by mě věšeli? Já nic neprovedla.

Cítila jsem se vyděšeně celou dobu, co muži seděli na lavičce a cpali se koláčem. Házeli po mě nepříjemné pohledy a já se téměř klepala strachy. Žmolila jsem sukni v rukách, ale stačil jediný pohled o té ženy a přestala jsem. "Nemáš nic na práci? Ty brambory se sami neoloupou a večer se vrátí dědeček." Řekla mi a přátelsky na mě mrkla. Bylo to pro mě jak vysvobození.

Hned jsem si sedla zpátky na lavičku a začala radši loupat brambory než sledovat vojáky jak se cpou. Mírně se mi klepali ruce, tak mi to šlo ještě hůř než předtím. Jenže oni si dávali na čas, než se rozhodli nasedat na koně, měla jsem oloupenou už půlku vědra. Ruce mě boleli od práce a čelo se mi potilo. Neslyšela jsem už, o čem se s nimi bavila, ale podala jim před odjezdem šátek s jablky. Muži popíchli koně a vydali se tou samou cestou, kterou přišli, divila jsem se, že nepokračovali dál.

Stařena si sedla vedle mě, doslovně se na tu lavičku zhroutila. "Jste v pořádku?" zeptala jsem se poplašeně.
"Ano děvče, ani si neuvědomuješ, jak to bylo těsné. Ještě že Lord Velitel je tak tupozraký." Zasmála se sama pro sebe.
"Jak to že nepokračovali dál v cestě?"
"Není kam." Ukázala na les a já pohlédla tím samým směrem. "Les je neprostupný, alespoň pro ty co neznají vyšlapané cestičky." S tím vzala vedro s bramborami a ukázala prstem na kopu hnoje. "Vyhoď tam slupky, prasata nám pochcípala, takže tím není co krmit. A pojď dovnitř děvče, pomůžeš mi s vařením."
Vzala jsem vědro se slupkami od brambor, ale než žena vešla dovnitř, zastavila jsem ji. "Nejmenuji se děvče. Jsem Meredith, a omluvám se jak jsem se k vám chovala." Řekla jsem s pokorou. "Nezasloužila jste si to, a až když dojeli jezdci, mi došlo, v jakém ohrožení jsem byla, šel z nich strach." Pověděla jsem jí.
"Je správné, že jsi to pochopila. Taky tě musím chápat, a už pojď. Máme hodně práce, která se sama neudělá."

Budu moc nadšená za každý ohlas od vás. Názory mě potěší, alespon budu vedět jestli někde dělám chybu nebo tak.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama