Kapitola druhá

30. září 2015 v 23:49 | EBBubeliny |  Osudí


Seděla jsem na tvrdé posteli vycpané slámou a objímala si lýtka. Hlava mi spočívala na kolenou a hleděla jsem spíš do prázdna, než na něco konkrétního. Uběhli už dvě noci od doby, co jsem tady, a já si prošla několika fázemi. Na začátku jsem byla smířená, jo je to sen probudím se a bude to něco, na co nebudu chtít vzpomínat. K večeru jsem se začla pak vážně bát, jak o moje zdraví fyzické tak i psychické.


Celou noc mi v hlavě běželi myšlenky o tom, jak určitě ležím v psychiatrické léčebně, a moji rodiče mě drží za ruku, chtějí se mnou mluvit, ale můj mozek je opustil do tohoto světa. Propadali mě šílené myšlenky, ale v noci se to zhoršovalo. Nemohla jsem spát a stařena mě budila ze spaní, protože jsem prej křičela. Vždy to skončilo u mě pláčem a jejím výrazem zoufalství. Utěšovala mě někdy i několik hodin.


Byl opět další den a mě čekala práce, přestože mi byla tahle stará, přesto silná žena v noci oporou, přes den jsem musela být oporou já a pracovat o sto šest. Celé tělo mě bolelo, ale nejvíc trpěli záda a ruce. Nejsem zvyklá na takovou těžkou práci, i několik hodin skládání jablek do košů mě ubíjelo a způsobovalo mi migrény. Co bych dala za svoji tašku, kde byl ibuprofen.


Poraženecky jsem se svalila do trávy, u nedalekého stromu. Opět jsem byla vyhnána z chatky a přitom nazvaná kůží línou. Rukou jsem si stínila před sluníčkem a jenom tak se válela. Chci zpátky, vážně. Nejenže začínám trpět depresemi ale dokonce si sama ze sebou v duchu povídám.


"Děvče pojď sem." Zakřičela na mě stařena a já se snažila splynout s trávou. "No tak Meredith kde jsi?" zakřičela opět a já se s mírným fuňením začla škrábat na nohy. Chyběl mi kofein a cukr. Prostě oni neznali ani jedno, jak jsem jen potřebovala kafe. Nebo černý čaj ale bába na mě koukala jak na zjevení a pak mě vypleskala, že na moje rozmary nebude mínat a obzvlášť na tak drahé věci.


Dva dny v tomhle středověkém peklu a už mi chyběli tak zásadní věci jako toaleťák, čokoláda, kofein, pohodlná postel nebo deka co neškrábe. S hlasitým povzdechem jsem se vydala zpátky k chalupě, u které na mě pokyvovala stařena, chvíli na to zmizla vevnitř. Otráveně jsem ji následovala do přítmí toho skromného bydlení, jelikož svíčky se používali minimálně tak vevnitř bylo husté šero.


Takové že jsem si prvotně nevšimla muže sedícího u opotřebovaného stolu. V kožené rukavici svíral hliněný hrníček, který zažil i lepší časy. Tmavý zjev mu propůjčoval na tajemnosti, vypadal spíš jak stín než skutečnost. Překřížila jsem si ruce na prsou a vzpurně stála vedle dveří. "Meredith tohle je Pán Alaion, odvede tě do tábora." Pohrdlivě jsem si odfrkla ale jen potichu.


"Tábory ani v mojí době neznamenali nikdy nic dobrého." Zašeptala jsem si a vzpomněla si na hrůzné výjevy, o kterých jsme se učili o druhé světové válce. Muž na stole zatnul pěst, ale pořád kvůli stínu jsem mu neviděla do tváře. "Děvče!" sykla žena v napomenutí, ale já jen pokrčila rameny.

"Dobrým mravům vás asi ve vaší době nenaučili, že slečno?" ozval se chraplavý hlas. Po odhalené kůži mi naběhla husí kůže. Nezněl jako led, ani jako pohlazení. Byl to krutý kovový hlas, který vás nutil sklonit hlavu a omluvit se. Muž se zvednul a jeho závratná výška mě donutila zvednout hlavu, abych mohla upřít oči na tvář zahalenou v temnotě.


"Nějak vám ztichlo." Poznamenal a popošel dva kroky ke mně. Instinktivně jsem udělala dva kroky vzat a těsně nohou minula roh lavice. "Koukám, že zas bez úplného pudu sebezáchovy nebudete, to možná nebude na škodu. I když co já vím? Možná bude větší sranda nechat vás v lese." Hrozivě řekl a já měla pocit, že mi srdce padlo někam do žaludku, několikrát jsem musela polknout, než jsem našla ztracený hlas.

"Proč bych měla jít s tebou?" zeptala jsem se a snažila se odněkud vyhrabat svoji pověstnou drzost, jenže ta s křikem ode mě odešla, jakmile si on stoupnul. Ale teď už jsem nemínila uhnout, udělal pár kroků ke mně a na jeho tvář dopadlo světlo, které pronikalo dovnitř. Sluneční paprsek se odrazil od fialových očí a bělasé jizvy co se mu táhla přes tvář.

"Takové malé coury jak ty klidně bičujeme, takže směle pokračuj." Vrčel na mě dál, ale já zvedla bradu a pohlédla do těch fialových očí.

"Ty jsi ten kdo pro mě přišel, potřebuješ mě." Vítězoslavně jsem se na něj usmála ale jeho oči ani nehly brvou, dokonce ani jediný sval se nehnul. Znejistěla jsem. Co když mě vážně nechá v lese napospas jakékoliv zvěři, co tady žije. Moje nervozita se asi na mě projevila, jelikož se ode mě odtáhl a zahleděl se na stařenu, které kývl.

"Vem si věci, odcházíme. Nemám náladu se natahovat s nějakým dievčiskem co si myslí, že je důležité." A bez jakéhokoliv dalšího slova odešel z chatky. Zaraženě jsem se koukla na tu stařenku a nechápala nic z toho.

"Tak honem." Popohnala mě. Shodila jsem ze sebe šaty, co mi propůjčila a zapadla do pohodlných džín a tílka. Bundu mi podala zabalenou v provizorním batůžku a pevně mě obejmula. Z ničeho nic ode mě odskočila a začla se hrabat v nějakých věcech. Vytáhla černý plášť, kolem krku lemovaný kožešinou. Upla mi ho kolem klíčních kostí a pořádně mě obejmula.

"V táboře dostaneš šaty, neodhaluj se, dej na sebe pozor děvče." Ještě jednou mě obejmula a dala mi mateřskou pusu na čelo. Když jsem ale vyšla před chatku, nikdo tam nebyl, po chvíli rozhlížení jsem zahlédla černý plášť mezi stromy, jak míří k lesu. Ani mě nepočkal! Popadla jsem všechny svoje síly a rozběhla se za ním, když jsem ho udýchaná rozběhla tak jsem se musela dlaněmi opřít o stehna, abych to rozdýchala. Jenže on se pořád nezastavoval.

"Můžeš mě laskavě počkat?" zeptala jsem se podrážděně. On strnul v půli kroku a ohlédl se po mě. Černé vlasy mu mírně padali do čela a přes tvář se mu táhli dokonce dvě jizvy. Barevná kožešina kontrastovala s jeho bledou pletí, ale nejvíc byli výrazné ty fialové oči, téměř šeříkové ale vůbec ne tak měkké. S jakýmisi odfrknutím se otočil zpátky a pokračoval v chůzi a tak mi neostávalo nic jiného než se snažit s ním držet krok.


--

Po několikáté jsem upadla rovnou mezi keře, samozřejmě se to neobešlo bez hlasitého zanadávání. Vlasy jsem si chválabohu už při vstupu do lesa svázala jinak bych byla už bez vlasů. Žádné cestičky tu nebyli, jen jsem hopsala v mezerách mezi keři a stromy. A jako na potvoru můj drahý průvodce mizel mezi stromy, opět. S hlasitým řvaním jsem si sedla na zem, v trucu.


Z ničeho nic ke mně poběhl a drapnul mě za předloktí. Neviděla jsem ani odkud se přihnal, jen mě teď tahal za sebou jak hadrovou panenku, kdyby asi ještě víc přidal tak bych vlála ve větru jak vlajka. Nohy mi víceméně šlapali vzduch a já měla pocit, že jsem dostala každou zpropadenou větvičkou v lese. Ani jsem nevnímala, když jsme začli sestupovat do rokliny nebo prostě někam dolu do pekla pekelného.


Bolela mě ruka, nohy, všechno a ten zpropadený pitomec si vykračoval, jak kdyby byl hluchý a už dobrou půl hodinu mě vláčel za sebou. Tahem své ruky mě nadzvedl a já s tichým žuchnutím dopadla do hlíny. Vlastně když jsem zvedla hlavu tak jsem si všimla, že mě doslovně prohodil přes menší potůček. S pootevřenou pusou jsem na něj hleděla, ale on jen kolem mě prošel, dokonce nehleď na to, že se mu pata zabořila hluboko do bláta.


"Celou cestu už ani necekneš." Řekl potichu zatím, co ochmatával skálu a já si až po chvíli uvědomila, že to bylo myšlené na mě. Vydrápala jsem se na nohy a začla z pláště oprašovat hlínu, nakonec jsem stejně ho musela rozepnout a vyprášit ho. Když jsem si ho zapínala kolem krku, všimla jsem si fialových očí, které mě pozorují.


"Co je?" zeptala jsem se a odpovědí mi byl povzdych, během pár mrknutí oka stál u mě a já musela zavrátit hlavu dozadu. Hleděla jsem do těch fascinujících očí, ale ty nehleděli na mě, ale na mé tělo. Sklouzával pohledem z jedné mé křivky na druhou. Než jsem si stihla cokoliv uvědomit tak mi odhaloval plášť a jeho fialové duhovky sledovali moje tělo jak žíznivý vodu.

"Ženská hloupá." Zachraptěl a mě po těle naběhla husí kůže. Nevím, jestli jsem byla víc vyděšená nebo šokovaná, když se ke mně sklonil a hladově se mi přisál na rty. Mocnými rukami mě popadl za boky a přitáhl si mě k sobě, že jsem na holé kůží cítila jeho kroužkovanou vestu. Dlaněmi jsem se zapřela do jeho ramen, ale ne jako pobídku, ale abych ho od sebe odstrčila. Jenže to by bylo lehčí odtlačit autobus než jeho.

Mé koleno samovolně vystřelilo rovnou do jeho rodinných šperků. Nečekala jsem na nic a okamžitě od něj odstoupila, zděšení na mé tváři bylo teď skutečné.

"Ty malá coura." Zasyčel na mě nenávistně. Zevnitř mě se dral vítězoslavný výkřik, ale na něj už nedošlo, když mě popadl za kotník a já prudce dopadla zadkem do potoku a narazila si pár citlivých míst.

"Myslel jsem, že jste povolnější, z té tvojí doby." Bručel si sám pro sebe, zatím co se snažil postavit na nohy bez toho, aby si namáhal třísla. Kdybych neseděla v ledové vodě a neměla naraženou kostrč tak bych se i začla smát.

"To jak tě bolí tvoje nádobíčko je taky z mé doby." Uštěpačně jsem mu odpověděla, jenže jeho odpovědí byl další tichý pohled.

"V mojí době se takhle neoblékají ani šlapky." Otočil se zpátky ke zdi a opět ji ohmatával, překroutila jsem očima a zkontrolovala svoje oblečení. Džíny nasáklé vodou, záda taky mokré. Jediná suchá věc, která na mě zůstala, byla podprsenka a i to mi bylo k ničemu. Od bahna a od vody jsem se pobrala za tím velkým bojovníkem.

"Co tady přesně děláme?" zeptala jsem se a opřela se o zeď. Jenže místo toho jsem prolítla okolitou zelení a opět skončila v prachu. Kašlajíc hlínu, která se mi lepila na to mokré oblečení, jsem vzhlížela na toho svého průvodce, který se snad poprvé usmíval. Jeho hlava hleděla pomezi popínavé rostliny a dovnitř do jeskyně dopadalo pár lučů světla.

"Já to tušil, že časem budeš přede mnou klečet." Spokojeně si zabručel a vydal se hloub do jeskyně. Ani ne po jednom dni mi leze na nervy, a to nevím co je horší. Jestli když je zticha a jen tak zírá nebo když se pokouší o lidskou konverzaci. Útrpně jsem si povzdychla a vydala se za ním tápat ve tmě.

"Kde jseš ženská? Dnes tu přenocujeme." Zakřičel z hloubky jeskyně a černočerné tmy.

"Nevím, proč každému mám říkat, že mám jméno." Frflala jsem si pod nos a snažila se nezabít cestou za ním. Tento výlet se mi přestává čím dál víc líbit. V žaludku mi zakručelo, ale nejsem si jistá, jestli mám odvahu se zeptat, co bude na večeři. Tímto tempem by mi řekl kořínky nebo si něco ulov, co by obojí pro mě znamenalo hladovět. Vážně se mi tento výlet nelibí.


Tak co řikáte na novou postavu? Upřimně zatím je to jen záblesk jeho velice "okouzlujicí" povahy.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama