Kapitola číslo 16

29. září 2015 v 21:11 | EBBubeliny |  Sukuba: Mrcha z podsvětí


V ruce jsem držela sklenici vína, krouživým pohybem jsem míchala jejím obsahem a po očku sledovala osobu naproti mně. I to kvalitní značkové víno se v mých ústech měnilo na popel. Hledět do těch modrých očí, které mě nepoznávali, a já mám takovou chuť mu ublížit. Kdybych teď, projevila emoce, které ve mně bublali a vřeli mi v žilách tak bych rozdrtila sklo mezi prsty.
Jenže nemohla jsem si to dovolit a tak na rtech mi hrál mírný úsměv a dobrou půl hodinu jsem poslouchala o jeho finančních investicích. Které mi vážně byli někde hluboko a tak jsem zívla, zakryla si ústa jemně rukou, abych na to dala důraz. Na to že je sám do sebe zahleděný, si toho mého gesta všiml.
"Děje se něco?" zeptal se mě překvapeně.
"Mělo by se něco dít?" udiveně jsem mu odpověděla.
"Jen že jsi nějaká zamlklá, všechna ta iluze sebedůvěry nějak vyprchala." Posměšně jsem vyhrnula rty.
"To nebyla aura, jen si spíš začínám myslet, že celý tento večer nebyl dobrý nápad, jak se to Drakeovi zdálo." Chtěla jsem popadnout kabelku a odejít ale Matthew mě chytl za ruku a nedovolil mi, se zvednout.
"Neodcházej." Tiše zašeptal, chci se mu vytrhnout, ale tak prosebně na mě kouká.
"Prosím, Sáro, nechoď nikam." Jeho ruka strnula na mém zápěstí a modré oči zkoumali ty moje.
"Já tě znám." Zorničky se mu rozšířili a jak kdyby čas kolem nás zastal.
"Taky tě znám a?" řekla jsem a vyrvala jsem ruku z jeho sevření.
"Odcházím, nemám na tohle chuť ani náladu."
"Sedni si." Štěkl na mě a ja se posadila, dokonce mě to samotnou překvapilo, že jsem to udělala.
"Kde jsi byla? Odstěhovala jsi se, nebyla žádná možnost tě najít a že jsem tě hledal." Rozesmála jsem se upřímným smíchem. "Nevěřím ti ani půl slova. Nemám důvod ti věřit, jakýkoliv by byl nereálný." Uzavřela jsem s razancí.
"Sáro, nech mě to vysvětlit." Kroutila jsem hlavou, že ne.
"Nemám důvod."
"Ona umřela, vzala si život." Zašeptal a já se zarazila. Všechno kolem mě ztichlo, hluk z restaurace utichl. Všechno ztratilo barvu, zešedlo to kolem mě. Jak kdyby někdo dal kolem mě tlusté sklo.
"To nemyslíš vážně?" nevěřícně jsem na něj zírala a hlas se mi chvěl, když jsem mluvila.
"Skočila z mostu. Tři měsíce poté co jsme se vzali, prostě skočila." Frustrovaně si prohrábl vlasy a já dosedla zpátky na židli. Celé se mi to nezdálo, přece ona byla vždy tá vyrovnaná. To já byla ta labilní, co vždy vybouchla nebo se nervově zhroutila. Docházelo mi, co řekl. Co se vzali, oni se jako- Nechala jsem si tu větu v hlavě vyznít do prázdna.
"Proč skočila?" zeptala jsem se a doufala jsem, že mi to celé objasní. Doplní mi mezery v tom co se dělo. Ona přece nemohla skočit, jen tak. Znala jsem ji předtím než se to podělalo, spíš než to oni podělali.
"Nevím, nějakou dobu chodila na terapie. S blížící svatbou se to zlepšovalo a dva dny po svatbě hrůza." Poslední slovo si zabručel spíš pro sebe. Napila jsem se vína a sledovala Matthwea. Zajímalo mě co se stalo, hlavně to jestli za to můžu já.
"Můžeš mi to vysvětlit? Nebaví mě to tahat z tebe jak z chlupaté deky." Suše jsem poznamenala a jaksi všechna empatie ze mě vyprchávala. Zajímal mě jenom ten důvod, a hlavně vypadnout.
"Koukám že jsou věci ve kterých ses nezměnila." Trpce se usmál.
"Jseš možná krotčejší na pohled ale jinak stejně planoucí jak nejhoroucnější pekelný oheň." Položila jsem dojedený talíř na kraj stolu a sepnula ruce pod bradou.
"Proč ta volba slov?"
"Není to pravda? Vím jak to chodí s Drakeem." Škodolibě se usmál a já se zas zamračila.
"Jednou pekelná děvka, navždy pekelná děvka." Vítězoslávně řekl. Postavila jsem se na nohy a popadla kabelku.
"A ty si pořád stejný parchant. Nedivím se jí že skočila, kdybych si tě měla vzít tak bych udělala to samé. Hajzle."

Zamířila jsem ven bez jakéhokoliv ohlížení, zasloužil si tohle. Nemínila jsem tam zůstávat ani jednu vteřinu, odešla jsem ven a rázovala si to po ulici. Za chůze jsem v kabelce dolovala mobil, během toho mi třikrát upadli klíče na zem. Otevřela jsem mobil a vytočila Drakeove číslo. Ani jsem pořádně neviděla na display když jsem si uvědomila že po tvářích mi tečou slzy. Ten parchant celou dobu věděl kdo jsem, proto si tu schůzku domluvil. Zabiju toho Drakea. Stáhnu ho z kůže a budu mu do ran sypat sůl dokud nezešílí aby viděl jaká je to bolest. Kolik mi ublížil a že znovu mi ublížil kvůli té samé věci.

Telefon vyzváněl a já čekala jestli to zvedne. Opakovaně se ozýval pípavý tón a já ho chtěla hodit o chodník. "Ano květinko?" ozvalo se sladce do telefonu. "Ty ubohý hajzle!" zakřičela jsem a nedošlo mi že jsem na ulici. Lidi za mnou otáčeli hlavy a divně mě pozorovali. Ztišila jsem hlas. "Ty parchante, věděl jsi že na tu schůzku nechci. Všechno jsi to věděl, nejen to ty jsi to se mnou prožil a i přesto jsi mi to provedl." Vzlykala jsem do telefonu. "On věděl kdo jsem, že jsem-" fnukala jsem "Že jsem sukuba a přesto jsi mě tam nechal jít." "Sáro, zpomal. Kde jsi promluvíme si." Štěkavě jsem se zasmála, byl to spíš záchvat hysterie.
"Jasně. Táhni zpátky do pekla! Všichni běžte do pekla." S tím jsem zaklapla mobil a vybrala se domů. Seděla jsem v restauraci a čekala na toho nadějného fotografa. Poklepávala jsem prsty o stůl a čekala.

Včerejší noc byla fiasko, nevyspala jsem se a ještě k tomu ten fotograf měl tak minimálně půl hodiny zpoždění a ani se neobtěžoval dát vedět. Klapala jsem do telefonního diářů a snažila se nějak přežít poslední týden v práci. Židle naproti mně se odsunula a já vzhlédla. Můj profesionální úsměv se ale v tom okamžiku vypařil. Posadil se naproti mně Joshua.
"To mě poser." Zavrčela jsem si sama pro sebe. To vážně mě chtějí teď všichni nasrat? Začínám být s emocemi v koncích a oni sypou sůl do ran mě?
"Vypadni, mám schůzku." Zavrčela jsem na něj. Jenže on se jen usmál a pokynul na číšníka, objednal si lehký salát a bílé víno. Moje zamračení se jenom prohloubilo ale nechala jsem nech moje profesionalita vyplave na povrch.
"Ty jseš ten fotograf?" zeptala jsem se a začla si nadepisovat do diáře.
"Ano madam. Co potřebujete vědět?" zeptal se mě až přespříliš uhlazeně.
"Takže portfolio jsem ti posílala na email, čili tvůj názor na to jak by to mělo vypadat a položím ti pár otázek ohledně tvé práce." Zatímco mi popisoval co chce změnit a co se mu naopak líbí, jsem si všechno psala do papírů a mám tam horu poznámek.
"Přejdeme na otázky. Proč jsi začal fotit?" Nejjednoduchší otázka která mě napadla.
"Přestala mě bavit nesmrtelnost." Řekl mi vážně a já vyprskla smíchy ale jeho vážný výraz nepovoloval.
"To myslíš vážně?"
"Ano." Se zájmem jsem si ho prohlížela a hledala jakýkoliv náznak jestli je vážně nesmrtelný.
"Hledáš znak, takový jak máš ty?" přikývla jsem a on mi odhalil zapěstí. Horlivě jsem se naklonila abych na ně viděla jenže tam nic nebylo.
"Jak?" nechápavě jsem se zeptala.
"Jsem nephil, pokud víš co to je sukubo." Po tomto vyhlášení mi sánka padla téměř až na zem.
"Neděláš si srandu?" ujišťovala jsem se.
"Nedělám." A to bylo poprvé co mi věnoval úsměv.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Libí se ti aktualní projekty ?

Ano
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama