Dvacet šest řezných ran

29. září 2015 v 22:19 | EBBubeliny |  Bestie nikdy nespí


Bolely mě tlapy. Cesta byla vážně dlouhá, běželi jsme už druhý den v kuse. Když jsem zahlédla řeku tak jsem rovnou do ní vletěla. Byla dostatečně hluboká a tak jsem zaplula přímo pod vodu. Když jsem se vynořila, tak už jsem si uhlazovala svoje blond vlasy. Vyhodila jsem batůžek na břeh a neřešila, že je mokrý a že jsem nahá.
"Dáme si přestávku." Křikla jsem na zbytek smečky a ponořila se opět pod vodu. Až jsem se dostala na hladinu tak chlapů nikde nebylo a Tori ležela polomrtvá na zemi. Připlavala jsem blíž k břehu, ale nevylezla jsem.
"Jseš v pohodě?" zeptala jsem se ji a ona se pokusila zvednout ruku, ale spustila ji zpátky k zemi.
"Jsem vyřízená." Fňukla. Vylezla jsem z vody a oblékla si mokré oblečení z batůžku. Mávla jsem nad tím rukou, vždyť to uschne. Sedla jsem si vedle ní a stáhla si ji do klína, nestihla ani chvíli protestovat a začla jsem ji hladit po hlavě.
"Neboj my to zvládneme, máme tady hezké silné chlapy. A ti se už nějak o nás postarají." Chlácholila jsem ji něžně a do teď jsem si nikdy neuvědomila, že zrovna k ní můžu takový cit přechovávat Putovali dál, i když už ne po čtyřech. Chlapi se museli střídat a pomáhat Tori, ne že bych byla na tom o něco líp ale ona to víc potřebovala. Paráda už jsem se naučila upřednostňovat nevlastní sestru, která mě nenávidí.
Zahleděla jsem se na její chůzi jak bolestivo došlapovala téměř se nesla. Vzpomněla jsem si, jak jsem ji před pár hodinami utěšovala nebo jak jsme leželi se Solem v posteli. Možná mě už míň nenávidí. Na celý les se ozval zoufalý křik, bolestný a plný utrpení. Ani na chvíli jsem nezaváhala a rozběhla se tím směrem. Nedošlo mi, že jen jeden z mých vlků mě bude schopný následovat.
Doběhli jsme na mýtinu, kde o strom bylo uvázané tělo. V okolí bylo hodně krve a pomezí krev na tom těle se lesklo stříbro. Vykročila jsem hned směrem k té spoušti, ale Nathan mě chytl za předloktí.
"Může to být past." Syknul směrem ke mně a pohledem pročesával okolí. Chvíli na to se za námi vynořila Tori podepíraná Frederickem.
"Měla by jste ho poslechnout slečinko. Tohle se vás netyká." Řekl hlas, který jsem hned identifikovala v korunách toho stromu, ale přesto se můj pohled upíral na zubožené tělo ženy. Špinavé vlasy od krvi ji padali do tváře, byla tak křehká a přesto v tak špatném stavu.
"Pust ji." Autoritativně jsem mu řekla a hrdě vypla bradu. Odpovědí mi byl klokotavý smích a zvuk prodíraní se listím. Před strom doskočil muž. Havraní vlasy, celý v černém a oříškové oči vypadali stejně prázdno jak jeho výraz. Stál v mírně nakrčené póze a to celé dávalo dostatečný důkaz o jeho bojovnosti.
"Proč bych měl? Bud ráda že neskončíš stejně." Pohrdlivě jsem si odfrkla.
"Čí seš?" autoritativně jsem se zeptala a on se přede mnou přikrčil. Je skvělé, že i vlci rozeznají moc a postavení i z jiných smeček.
"Volodar má paní." Zašeptal s uctivě skloněnou hlavou. Tohle jsme nepředpokládali, chtěli jsme se vyhnout Danielovi a nepočítali s nimi. Jak to že jsou tak blízko? Obzvlášť mého a Danielovo teritoria, nelibí se mi to.
"Pán s vámi bude chtít určitě mluvit." Úlisně mluvil směrem ke mně, ale já pořád hleděla na tu dívku.
"Dej ji dolů." Řekla jsem panovačně. "Nemů-" stopla jsem ho zvednutou rukou a sama se přiblížila k stromu. Dívka byla doslovně zlynčovaná, páchla žlučí, močí a ta spousta krve. Řezné rány, spáleniny od stříbra. Stálo mě hodně sil se nepozvracet ale i přesto jsem ji po nějaké chvíli z toho stromu složila. Nevydala jedinou hlásku, chudinka je v bezvědomí.
"Poneseš ji. Jdeme teda za tvým pánem." Ukázala jsem mu, aby ji zvedl a šel před námi. Ted se už se mnou nehádal. Jaká to sláva. Nepočítala jsem, že se s touto smečkou potkám v tak blízké budoucnosti. Obzvlášť ani to že najdu utrápeného vlka uvázaného ke stromu a chlápka, který bude tvrdit, že mě Raoul rád uvidí.
"Bude to delší cesta, tak půl dne chůze s tímto břemenem." Naznačil směrem k dívce kterou nesl a já směrem k němu zavrčela. Nebude to pěkná vizitka před ním, že jsem překazila jeden z jeho trestů, ale tohle není správné. Ano jsme jejich vůdci, ale oni do nás vkládají plnou důvěru, máme o ně pečovat a starat se o ně a ne je vyhladovět k smrti a nechat je zešílet od bolesti. Vevnitř mě bublal vztek, nezáleželo na tom, jakou měli pověst.
Byla to jeho volba a já tak míním s ním i jednat. Nezaleží na tom, že mám málo vlků a oni jsou lukoi zrozeni pro krev. Je to prostě správná věc a přesto vlak nejede. Dvacetšest řezných ran
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama