Dvacet sedum nahradníků

29. září 2015 v 22:21 | EBBubeliny |  Bestie nikdy nespí

Zbyvají poslední tři kapitoli a záhady přibyvají, co s tím? Musíte na to přijít sami. Přeji přijemné čtení, bohužel dnes bez hudby. Jsem moc spokojená s tím jak ten příběh skončí a jsem zvědavá kolik z vás překvapím. Užijte si to.


Kráčeli jsme mezi stromy, já uprostřed a přede mnou ten prapodivný maník z Volodaru. Nesl tu křehkou dobitou dívku, jak kdyby byla z porcelánu, ale jen díky tomu jak jsem na něj nakřičela.Tori nesl pro teď Nathan a byli jsme už druhý den na cestě. Málem bych se osypala z toho jak se to vleklo, nebýt mojí smečky.
Lezlo mi nejvíc na nervy to ticho. Drásalo mi to nervy a měla jsem chuť si dokonce začít zpívat jen abych ho přehlušila. Jenže mluvit se mnou nikdo nechtěl, nebylo jim do řeči a mě se nechtělo sžírat věcmi minulými.
"Ještě pár stromů a jsme tam." Křiknul na nás málomluvný průvodce a já si úlevně povzdychla.
A skutečně, prolezli jsme mezi pár keřů a stromů a stanuli tváří tvář vlkodlakovi. Mračil se na nás už zdálky a jakmile jsme udělali další krok ozvalo se od něj vytí které se neneslo v ozvěně, ale v hrozivé odpovědi. Než jsme se nazdáli, byli jsme obklíčeni patnácti vlkodlaky různých velikostí.
"Vedu je k Raoulovi, je to Ildyl." Suše pronesl a ten vlkodlak mu přikývl na znamení. Nestalo se žádné rozestoupení vlkodlaků, uvítací fanfáry nebo červený koberec jen další vytí.Moji vlci se jenom napli, ale nepřišlo mi to jak útočné vytí. Cizí lukoi se k nám přiblížili a to jen těm mým přidalo na ostražitosti.
"Půjdete s námi do sídla, Raoul se s vámi potká." Řekl úplně jiný vlk a vykročil dopředu. Jakmile jsme udělali krok vpřed, vlci co šli za námi ho udělali taky.Znervózňovalo mě to a evidentně jsem nebyla jediná.
Kráčeli jsme přes zaplevelený trávník, zahrada nebyla v nějak famózním stavu ale to obrovské kamenné sídlo mi vyráželo dech. Obrovské mramorové sloupy které propojovali všechny tři patra a lemovali monumentální vchod. Některé byli mírně popraskané ale i tak mu to neubíralo na kráse. V mysli mi vyplavala na povrch vzpomínka když jsme procházeli kolem fontány.
Seděla jsem na jejím kraji a Rayan po mě šplíchal vodu. Smáli jsme se pražilo na nás sluníčko protože tohle léto bylo obvzlášt horké. Zaslechla jsem asvé jméno ale nevěnovala jsme tomu pozornost. Bylo nám deset a skvěle jsme se bavili, dokud k nám nedošel Daniel. Vynadal nám že nás hledají rodiče. Když se opět ozvalo moje jméno vzhlédla jsem směrem k domu a tam mezi sloupy stála máma.
Vzpomínka mi vehnala slzy do očí a tak jsem musela prudce zamrkat. Ale když jsem potlačila slzy uvědomila jsem si jak ten dům ztratil na slávě, i to že je to to sídlo které jsem hledala. Tam kde by mohla být krypta mých rodičů, celé generace mé rodiny. Všechny ty vzpomínky na dětství mě zaplavovali s bolestným bodáním u srdce.
Prošli jsme pomezi sloupy a já se snažila potlačit všechno co se mi tlačilo v hlavě do popředí. Mahagonové dveře byli otevřené a dovnitř profukoval vítr, pohrával si s mými vlasy a mě to hned vyplavilo vzpomínku když jsme se tu jak děti hráli na honěnou. Ale celý tento idylický obraz mi narušil fakt že všechny ozdoby chyběli, nebyli tu už ani obrazy, sochy, zůstali jen prošlapané koberce.
Smutně jsem svěsila hlavu a přestala se rozhlížet, mrazilo mě z té razantní změny u srdce. I když co jsem čekala, původně tu měli být jednou ruiny. Mohla jsem být ráda že alespoň něco tady zbylo. Když jsem četla o tom jak tu rabovali a ničili věci jen proto že mohli. Z mých úvah mě vytrhla osoba stojicí na vrchu schodiště.
Stál tam muž, z vrchu na nás hleděl. Zelená košile, černé kalhoty, krátké vlasy. Ladným krokem scházel dolů po schodech, nesl se téměř jako páv. Ve velkém gestu rozhodil ruce a jeho pohled hned směroval na mě. "Vítej, Freyijo, Lethy z Ildylu." Řekl hlasem který mi k němu zcela neseděl. Mírně se uklonil ale jeho oči neopustili moji tvář.
"Tvoje krása je stejně tak ohromná jak samotná Luna." Zalichotil mi a hned v ten moment mi došlo že je něco špatně. Jednu věc jsem si o Volodaru vryla do paměti a to že krom boje a krvi mají radši už jenom Lunu. Přitáhla jsem si k sobě blíž Fredericka.
"Kdo jsi?" zeptala jsem se štěkavo a těla očima po mužích v místnosti. Došlo mi že jsem zatím neviděla jedinou ženu. Zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči. Mým tělem proudila má síla a nechala jsem ji uvolňovat do prostoru a směrem k němu. Když jsem je otevřela, mohla jsem postřehnout jak sebou trhnul. Na čele mu vyrašili krůpěje potu.
"Jmenuji se Raoul Volodar, přišla jsi mě konečně vyhledat. Jestli se nepletu." Uhlazeně řekl ale já už mu nevěnovala plnou pozornost. Nezajímal mě, každá jedna buňka v těle mi totiž říkala že lže. Ošívala jsem se a pohledem přeskakovala z muže na muže. Nikdo z nich mi nehleděl do očí a to se mi nelíbilo. Moji vlci už dávno pochopili že je něco špatně a doslovně se mi obtočili kolem nohou.
"Lžeš." Zašeptala jsem a hledala nějakou záminku abych věděla že je to pravda. A taky že ano, při dalším záchvěvu mém magie se opět přikrčil ale kdyby jen to ucítila jsem jak mi jiná odpovídá. Otáčela jsem se kolem místnosti až jsem hleděla do tváře muže který nás vedl do sídla. Nezvedl pohled ale mě to neodradilo.
Mírně jsem se uklonila, jen nepatrný pohyb ale donutilo ho to zvednout hlavu. "Ulfricu z Volodaru, Raoule je pro mě čest se s tebou konečně potkat." Řekla jsem na hlas a falešný Raoul se trhaně nadechl. Jenže ten skutečný mi věnoval pokřivený úsměv. "Odveďte ho." Štěknul po vlcích a ti okamžitě toho muže co mi lhal popadli a za křiku ho odváděli pryč. Brečel prosil až nakonec jeho hlas zanikl v dáli.
Až teď když se úplně narovnal mě přišel Raoul obrovský. Jantarové oči mě sledovali bedlivě a dravě. Nevím jestli to byla jeho přirozená barva nebo je měl proměněné pro efekt. Černé dlouhé vlasy spadali až na ramena a mírně poletovali kolem jeho ostře řezané tváře. "Omlouvám se drahá Lethy že jsem tě nepřijal tak jak se sluší, ale těžké časy si žádají razantní opatření." Jeho hlas byl tvrdý, jak žiletky které se zařezávají do masa, nebyl to ten lahodný typ ale takový od kterého čekáte jen uštěkané rozkazy. Přikývla jsem mu na znak pochopení.
Popošel ke mně dva kroky aby vešel do kruhu který byl kolem nás utvořený a moji vlci se při tom pohybu napli. Chlácholivě jsem pohladila Nathana po černé srsti a mírně za ni zatahala abych mu dala najevo že je to v pořádku. Na oplátku Raoul pokynul svým lukoi aby se rozešli. Zůstal nás stejný počet.
"Co si přeješ že jsi za námi zavítala?" zeptal se obezřetně, bylo na něm vidět že čaj a sušenky nepodavá. Vykročila jsem k němu a nabídla mu ruku, jak jsem si to pečlivě nastudovala když mě čekal ten hrozný ples u Cadencie. Uchopil moji ruku a vedl mě pryč z haly ale já se zastavila a pohlédla do těch šelmích očí.
"Potřebuji ošetřit svoji lukoi." Ukázala jsem na Tori a on přikývl na souhlas, ani ne po chvíli se u nás objevili vlci a chtěli ji odvést ale chlapi ji nechtěli dát. Ukázala jsem na Fredericka a poslala ho s ní, chvilku na to se mi Nathan doslovně přilepil k noze. A po chvíli se naše počty opět vyrovnali ale já se i přesto odmítala pohnout. "Co provedla?" zeptala jsem se Raoula a nenapadlo mě že by to mohlo být urážlivé, jen jsem jednala v nejlepší úsudku.
"Courala se kolem sídla tam kde neměla." Řekl jak kdyby mluvil o počasí ale já na něj tvrdohlavě hleděla že chci další vysvětlení.
"Je to cizinka, měla umřít. Nechtěla se podřídit a tak měla v tom lese pojít." Ledově řekl. Než jsem si stihla cokoliv promyslet bez rozmyslu jsem vyhrkla.
"Chci ji." Pobaveně na mě zvedl obočí a hleděl mi do očí.
"Vzhledem k tomu že jsem tě neočekával a nemám pro tebe dar tak ti ji dám. I když není to nic moc.ů opovržlivě řekl. Úlevně jsem si vydechla a podvědomě mu stiskla rameno.
"Děkuji moc, mohli by ji taky ošetřit?" zeptala jsem se s poslední nadějí v hlase a povedlo se mi z něj vyloudit další povzdych. S dalším přikývnutím se ztratil i jeho poslední vlk s tím mrchožroutem co ji hlídal a brali ji nevedno kam.
Dali jsme se teda do chůze a hodnou chvíli mlčeli ale nakonec mi to přece jenom nedalo. "Ještě jednou, děkuji." Zamumlala jsem a připadala si i tak strašně trapně. Ale od něj jsem nedostala žádnou reakci. "Proč jsi poslal ten dopis?" zvědavě jsem se zeptala a v duchu doufala že nejsem příliš otravná a troufalá.
"Chci ti dát nabídku která se neodmítne." Nevím co mě zarazilo víc, jestli jeho suverenita nebo způsob jakým to řekl. Zvědavě jsem k němu vzhlédla, a že jsem musela zaklonit hlavu, a spatřila v jeho očích mírné jiskřičky i když na jeho tváři se nemihl jediný sval.
"Poslouchám." Odpověděla jsem.
Tak co vy na Raoula a ten jeho malý úskok? Vzpomínkový manor bych vám ráda ukázala ale nejsemtak dobrá grafička abych ho dala na papír ale věřím ve vaši představivost.
Chci se poděkovat všem čtenářům za podporu a doufám, že to se mnou vydržíte do konce.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Libí se ti nová kniha?

Ano
Ne
Uvidím

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama