Dvacet osum kapek krvi

29. září 2015 v 22:29 | EBBubeliny |  Bestie nikdy nespí


Malebnou mýtinu obklopovali stromy a uprostřed ní na orosené trávě je dům. I když živí šli dávno spát, dřevěný manor si hrál svým životem. V noci když všichni odfukovali do polštářů, bylo slyšet, jak si dřevo notuje svoji vlastní melodií života, každé zapraskaní a zavrzání mělo svůj tón.
Dokud se neozvalo měkké dopadení tlapy do hlíny. Téměř nepostřehnutelný zvuk dokud jste mu nenaslouchali, a právě v tento moment mu nikdo nenaslouchal. Nikdo je nemohl vidět, ty temné stíny, které se zakládaly kolem stromů, a směrovali k domu. Obklopovali ho jak černá mlha, tmavý dusivý kouř který se měl postarat o to, že všechno živé udusí.
Do ticha a cvrlikaní cvrčků se ozval třískot skla a s ním vytí. Neslo se mezi stromy, trhalo uši a drásalo srdce. Nebylo to zoufalé vytí ale krvelačné, volající na útok, který následoval. Smečka stínů se nahrnula do domu ze všech stran, bojový řev se prolínal s bolestivým křikem. Řinčení skla a rozbíjení věcí se linuli ven jak špatně zkomponovaná melodie, ale smrti.
Jak rychle to začlo, tak i skončilo, ven z domu táhli těla. Ano, jsou živí ale ne na moc dlouho, už ted jsou to jen prázdné schránky a skončí jak jediný osamělý hrob vedle domu, v zapomnění. Na trávník byly vyvlečeny dvě ženy a dva muži. Trhané nádechy střídali vzlyky, ale nikdo k nim neměl žádné slitovaní.
První muž padl, jeden rychlý a čistý zásah do živého. Černá krev se vyvalila na bílou nahou hruď. Oči se rozšířili v poznaní,než mrtvé tělo dopadlo na zem do tratoliště krve. Setnuli ho jak obětního beránka, ale nebyl pro výstrahu, byl jen začátek masakru, který následoval. Řev vystřídal další nářek, padali jak prohnité jablka ze stromů na podzim do svých vlastních kaluží krve.
Bez ohledu kdo jsou, nebo kým by byli. Budou mrtví do jednoho.
Zůstal poslední.
Bez jediného slova, vyjeknutí, ale i přesto vzdoroval. Hleděl do těch modrých očí, hlubokého oceánu nenávisti. Rozpraskané rty se snažili zformulovat do slov, mokré tváře prozrazovali slabost ale i tak se zdál silnější než muž který se nad ním tyčil. Sklonil se k němu, aby si ho pečlivě prohlédl a vzduchem se neslo pohrdlivé odfrknutí.
"Lethy" prodralo se přes rozpraskané rty, poslední co pak zaznělo na mýtině, bylo žuchnutí bezvládného těla.
Ozvalo se vytí které se spájelo a vlévalo se jedno do druhého. Opojné volaní na vítězství.
Zpěv ptáků utichl a s ním i celý les. Nikdo nechce přihlížet zkáze a utrpení, které přichází a stejně rychle odchází. Hořící dům uprostřed lesů oznamuje všem své konečné tažení a řada mrtvých před ním mu potichu přitakává. Krev se vpíjí do půdy a ta jí přijímá s děsivou lehkostí. Prach jsi, v prach se obrátíš.
Mrtví už nemají sílu chránit dům, ani sami sebe. Mrtví už nemají potřebu něco takového dělat. Jen leží a sledují. Sledují zkázu napáchanou jinými, popel jim padá do otevřených očí a úst, která zapomněli v konečné agónii zavřít.
Oheň požírá materiál, chvěje se a předvádí jakou má moc. Snaží se, tak moc se snaží dosáhnout na partu vyhaslých duší ležících na trávníku před domem, tak moc se snaží dopřát jim pohřbu rovného králům. Dům hoří, mrtví hoří, lesem se táhne pach kouře a smrti. Pach úplného konce.
--
"Poslouchám." Odpověděla jsem.
"Mám pro tebe velice výhodnou dohodu." Spokojeně řekl.
V ten moment jsem mu stiskla ruku silněji než jsem měla v plánu. Dostala jsem do ní křeč, která se rozšiřovala do zbytku těla. Nebýt jeho upadla bych na podlahu. Nohy se mi podlamovali z návalu bolesti. Celé tělo bylo jako v ohni a z mých úst vycházel jeden skřek za druhým. Pak přišel další interval.
Ještě silnější a hrozivější než ten předtím. Panenky se mi protočili a já se zhroutila celou vahou na Raoula. Křičela jsem, slzy mi stékali po tvářích. Nemohla jsem přestat, klepala jsem se i přesto že mě zalévalo horko. Bylo to nekontrolovatelné.
Sesunul se se mnou k zemi a vtáhnul si mě do náruče. Slyšela jsem vrčení ale nevnímala ho. Myslela jsem jen na tu bolest. Jak mě ubíjela.
"Chci aby to přestalo." Vzlykla jsem a pak začla znovu křičet. Přišla další vlna bolesti a přelila se přes mě jak hurikán který zaplavuje celé města. Po tváři mi stékal slaný pot který se mísil se slzami. Ukončete to, modlila jsem se v duchu.
Když došel čtvrtý nával bolesti ztratila jsem vědomí a odplula do blažené nevědomosti.

Je nutné se ptát co vy na to?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama