Dvacet tři různých verzí

24. července 2015 v 21:46 | EBBubeliny |  Bestie nikdy nespí


Nejspíš jsem musela usnout u jednoho z filmů, protože když jsem procitla v obýváku, byla tma. Jediné světlo vycházelo z kuchyně, odkud jsem slyšela tlumený šepot. Vymotala jsem se z deky a rozhodla se potichu přikrást ke dveřím kuchyně. Opatrně jsem našlapovala, abych nevyloudila ani jeden podezřelý zvuk, který by na mě upoutal pozornost a upozornil je, že je chci špehovat. Zády jsem se přitiskla ke zdi a špiclovala uši, jestli uslyším, o čem se baví.

Slyšela jsem cinkání hrnců, ale už žádný rozhovor. V tento moment jsem si ani nebyla jistá, jestli je tam Daniel i s Nathanem nebo jsem špatně slyšela. "Musel jsi jí to říct?" rozmrzele se zeptal Daniel a v ten moment mi bylo jasné, že otázka byla směrována na Nathana.

"Mám jí lhát? Já totiž pro to nevidím důvod, je to ta nejlepší možnost pro naši smečku. Znám takové jak ty, co si myslí, že dobijí svět." Břitce mu odpověděl.

"Nechci celý svět, chci ji." Slyšela jsem Nathanovo uchechtnutí.

"Jenže ona ti ten svět je schopná dát k nohám. Proto o ni všichni stojí, jak Vorvys, tak i zbytek smeček." Někdo z nich si povzdechl. "Nedivím se jim, že ji chtějí a ani tobě. Kdybych mohl…"

"Nemůžeš! Je jedno jak se snažím já anebo kdokoliv jiný, víme, jak to bude. Ale přesto nepřestanu. Dokonce ani ty na to nemáš!" zavrčel Daniel a já roztřeseně vydechla. Proč by mě smečky chtěly? Co je na mně speciálního, vždyť ani nedokážu vést smečku o pár členech, natož kdyby nás bylo mnoho.

"Jednou před ní poklekneš a potom i další. Do té doby se snaž, jak chceš, ale myslím si, že Vorvys z ní budou nadšení. Věř mi, ona pokoří svět bez toho, aby byl zalitý krví, jak to dělal tvůj otec." Naštvaně zavrčel zpátky. Povědomě jsem se nakláněla, ať slyším víc.

"Mého otce do toho netahej! A vůbec, jak to ty můžeš vědět?" zeptal se Daniel.

"Zeptej se své matky, Cadencie má na tohle odpovědi, pokud ti je neřekla, tak na ně nejseš připravený. Jenže mysli na to, že pak už to nevemeš zpátky." Slyšela jsem, jak zašustilo oblečení a rychle jsem se vybrala zpátky na gauč, kde jsem zalezla pod deku a začla se protahovat, jako kdybych se teď vzbudila.

Ale srdce by mě prozradilo, kdyby se Nathan zaposlouchal, když vešel do obýváku. Bilo jak splašené, hlava se mi mírně točila a měla jsem na jazyku pachuť, jak kdybych měla zvracet. Pokaždé mi někdo zatajuje informace. O mně, mé rodině a minulosti. Teď mi neříkají domnělou budoucnost. Všichni se kolem mě tváří, že vědí víc, než já. Znepokojuje mě, že o mně cizí lidi vědí víc věcí, než já samotná.

Tento rozhovor mě jenom utvrdil v tom, že musím náš dům opustit a vyhledat rodové smečky a zjistit toho co nejvíc. Možná někdo z nich bude ke mně upřímný, nebo alespoň mi řekne část toho, co se přede mnou snaží skrýt. Až se vrátím domů, tak si budu muset odchytit Lunu a položit jí pár hodně krutých otázek, abych se dopátrala pravdy.
------------
Svírala jsem v ruce vidličku možná víc, než bylo potřeba. Hrabala jsem se ve vynikajícím lososovi, kterého bych jindy ocenila. Jenže všechno mi teď chutnalo jak popel. Od toho potajmu vyslechnutého rozhovoru jsem si všímala věcí, které se mi nelíbily. Pohledy, které si Nathaniel s Danielem vyměňovaly, už pro mne neznamenaly jen nenávist. Jak jsem se dívala pozorněji, dalo se čas od času zahlédnout společné tajemství. Občas mi uhnuli pohledem nebo jim chvíli trvalo, než odpověděli, jak kdyby přemýšleli nad správnou volbou slov.

Chtělo se mi křičet a řvát po nich. Něčím silným je udeřit po hlavě, nejlépe kovovou tyčí a ty odpovědi z nich vymlátit. Proto jsem seděla jak klubko nervů naproti Danielovi a vyhýbala se jeho zkoumavému pohledu. Netuším, co jsi o tom myslel, a ani mě to nějak nezajímalo. Mě se taky nikdo neptal, jestli chci znát odpovědi!

"Co se děje?" zeptal se mě se zřejmým zájmem.

Jsem naštvaná, podrážděná, dotčená, uražená, rozpolcená. "Nic." Řekla jsem a nabrala si další sousto do úst, abych nemusela svoji odpověď rozvádět víc. Rozmrzele se na mě zahleděl, neuspokojený mou odpovědí. Nedám mu ale lepší odpověď, nezaslouží si ji.

"Zkus mi říct pravdu." Dožvýkala jsem sousto a položila příbor. Upřela jsem tvrdý pohled do jeho očí a zvažovala.

"Co kdybys mi pro jednou řekl pravdu ty?" nabroušeně jsem vyhlásila a cítila jsem, jak mi pomalu v žilách začíná bublat vztek.

"Nevím, co myslíš." Zaraženě řekl a bylo vidět, že se mnou o tom nemíní diskutovat. Hodila jsem ubrousek vedle talíře a zvedla se.

"Tím pádem já taky ne." Otočila jsem se na odchod. Nebudu s ním nic rozebírat, když nechce být on upřímný, tak nemusím ani já.
---------------------------
Seděla jsem na terase před chatou zabalená v dece a ohřívala jsem se o hrnek kafe. Jakmile před večeří Daniel zavelil, že jdeme jíst, tak se Nathan někam vypařil. Už to bylo několik hodin a pořád nebyl nikde k vidění. Daniel, ten se mnou nemluvil a víceméně se mi vyhýbal od té chvíle, jak jsem odmítla se s ním bavit a odešla z kuchyně.

Čím dál víc mě mátly věci a také lidi kolem mě. V hlavě jsem dolovala jména lidí, co by mi mohli pomoct. Cadencie má odpovědi na všechno. Zaskřípala jsem zuby nad vlastní hloupostí, že jsem si ji poštvala proti sobě. Vlastně mám možnost se s ní spojit. Položila jsem hrnek na zem a vešla zpátky do chaty.

Někde jsem tady viděla Danielův telefon a určitě v něm má číslo na svoji matku. Přiběhla jsem ke stolku, kde jsem viděla ztělesnění mých aktuálních tužeb. Chňapla jsem po telefonu a vyběhla z chaty ven dřív, než by mě stihl objevit Daniel. Vybrala jsem se do lesa kousek od chatky, abych měla jistotu, že mě nikdo neuslyší.

Odemkla jsem telefon a procházela telefonní čísla. Cadencii tam neměl, ale měl tam někoho pod jménem Matka. Jak patetické. Vytočila jsem dané číslo a čekala, jestli to někdo zvedne. Po pár zazvonění se ozval hlas. "Nečekala jsem, že mi zavoláš, nikdy to neděláš." A já ztuhla, byla to Cadencie.

"Potřebuji s tebou mluvit, osobně." Řekla jsem do telefonu a na druhé straně se ozvalo ticho.

"Proč jsi s mým synem?" stroho se ozvala.

"Vyjednal se mnou obchod, protijed pro Tori výměnou za čas se mnou. Nemám moc času, bude mu chybět telefon." Drmolila jsem rychle a rozhlížela se kolem sebe.

"Proč ti mám pomoct?"

"Protože nechceš, abych byla s tvým synem, poskytni mi informace a já se ho na oplátku zbavím." Protiskla jsem pomezi rty a nechtěla ani na to pomyslet, ale za ty informace mi to stojí.

"Kde jsi?"

"Na nějaké chatě v lese, nevím, jestli se mi povede se kamkoliv do zítra dostat." Šeptala jsem do telefonu a znovu pohledem pročesávala les.

"Budu tam, odvezu tě." S těmi slovy mi položila telefon. Rychle jsem vymazala, že jsem z toho telefonu volala a šikovně ho vrátila zpátky bez jakéhokoliv povšimnutí, dopila jsem si kafe a znovu se uvelebila na gauč.
-------------------
Bouchly vchodové dveře a dovnitř vešel Nathan. "Nebudu vás rušit." zadrmolil a proběhnul ke schodům. Unaveně jsem otočila hlavu jeho směrem. "Nerušíš, není koho. Já se nudím a Daniel je, no nevím kde je." Viděla jsem, jak se zarazil uprostřed kroku a rozhlédl se po obýváku. Když se ujistil, že tady vážně nikdo není, tak se rozběhnul a přistál vedle mě na gauči.

"Co se děje? Dala jsi mu konečně košem?" pobaveně se mě zeptal. Pokrčila jsem rameny, zatím jsem mu nedala košem, ale to taky záleží na tom, kdy dojede Cadencie. Opřela jsem si hlavu o Nathanovo rameno a smutně povzdechla.

"Nebuď smutná pořád, zítra jsme doma a bude vše v pořádku." Chlácholivě mě pohladil po vlasech a přitáhl si mě do náruče. Bylo mi příjemně, konečně jsem měla někoho, u koho jsem se mohla přitulit a nehrozilo to dlouhým a vášnivým sexem.

Slyšela jsem křupat štěrk na příjezdové cestě, chvíli na to se ozval dupot na schodech. Do obyváku zběhnul Daniel a rázoval si to rovnou k vchodovým dveřím. Vyskočila jsem z Nathana a oba jsme se vybrali za ním. Naštvaně podupával na verandě a mračil se na černé auto, které právě parkovalo. Otevřely se dveře na straně řidiče a vystoupil jeden z němých Cadenciních vlků, aby jí otevřel dveře.

Dnes vypadala elegantně, jako vždy, ale poprvé jsem ji viděla v černém kostýmku. Daniel strnul, zatímco ona k nám mířila elegantní chůzí. Zastavila se kousek od nás a přejela nás pohledem. "Ráda tě vidím, Danieli. Lethycie, řekni svému vlkovi, nechť tě sbalí, za chvíli jedeme. Promiň, Danieli, ale nezdržím se ani na čaj." S tím mi pokynula rukou, abych šla k ní.

Přikývla jsem Nathanovi a ten se vybral do chaty pro naše kufry. Já měla už pobaleno, takže budeme moct hned jet. "Jak jako sbalit? Ona nikam nejde, taková byla dohoda!" řval po ní Daniel a já ho nenápadně obešla a postavila se za Cadencii. Jenže ona mu ukázala dlaň jako gesto, aby ho zastavila.

"Danieli, moc dobře víš, jak neslušené je řvát v přítomnosti dámy." Pohoršeně mu řekla. Daniel zalapal po dechu a změnil asi tři odstíny ve tváři.

"Lethy ti chce něco říct, že ano?" s tím se na mě otočila, abych řekla Danielovi poslední sbohem.

"Sbohem, Danieli."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Libí se ti aktualní projekty ?

Ano
Ne

Komentáře

1 Seléna Seléna | 28. července 2015 v 8:44 | Reagovat

no prostě páni páni, jsem hrozně zvědavá jak to skončíí

2 EBBubeliny EBBubeliny | E-mail | Web | 29. července 2015 v 13:32 | Reagovat

[1]: Úpřimně ? To já taky =D =D ale snad nějak no =D =D nechci to zas táhnout dalšího půl roku

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama