Slza patnáctá

28. dubna 2015 v 20:35 | MagicEbišiatko |  Vlčí slzy



Hleděla jsem na kopu papírů, která ležela přede mnou na stole. Podepsala jsem jich snad třicet a to nemluvím o tom, že jsem je všechny musela napsat. S Shae jsme rozesílaly pozvánky smečkám. Teda těm, co měly někde trvalé sídlo - k těm, které neměly, vyslala Shae rychlé posly. Unaveně jsem se opřela do křesla, když dovnitř vešel Michel. Mile se na mě usmál a položil přede mě další stohy papírů. Protřela jsem si oči a na nic nečekala. Byla to přeci historie mé královské rodiny.
Před dávnými dobami žila žena jménem Kadana.
Velice mladá se provdala v zájmu upevnění vztahů mezi dvěma klany. I přesto, že se jednalo o politicky motivovaný sňatek, svého manžela vroucně milovala. Osud tomu snad chtěl, že spolu nežili šťastně až do smrti a společného času jim bylo dopřáno jen poskrovnu. Jak se očekávalo, Kadana mu toužila povít dítě - nejlépe syna, dědice, aby byl obrazem a největší pýchou svého otce; jednou snad i velikým a mocný vůdcem, k němuž budou lidé a spojenci vzhlížet a nepřátelé se před ním střesou strachy. Nicméně již dva roky uplynuly od svatby a jí se stále nedařilo otěhotnět. Kadana z toho byla nešťastná a o to víc, že se sobě kvůli tomu s manželem čím dál více vzdalovali. Láska, která tehdy začala jako zažehnutí nejjasnějšího z majáků naděje obou klanů, který měl posvítit na jejich společnou budoucnost, vyhasínala
Až nakonec nezbylo nic, než doutnající pahýl, němý svědek citů, které vyprchaly.
Kanada stále nemohla otěhotnět. Lid byl neklidný. Po vesnici se dokonce začaly šířit pomluvy, které říkaly, že je prokletá - ty nejhorší se nebály říci, že Bůh jí prý zakázal počít potomka! Přesto nebylo krásnější ženy v okolních klanech. Když šla vesnicí, lidé si na ni ukazovali a šeptali si, ale ne kvůli její krásné postavě, o které kdysi říkali, že jí vysochaly z čistého mramoru samotní Andělé, nebo havraním vlasům, které vlály ve větru jako nejčernější ze závojů Noci, a ani kvůli uhrančivým modrým očím, tak hlubokým, že celá vesnice by se v nich utopila a na jejich hladině by přitom nezčeřila ani vlnku. Odvážní křičeli, méně odvážní si to pouze mysleli, ale všechny ty lživé řeči vygradovaly v očernění, že se spřáhla s Ďáblem a že celou vesnici tím přivede do záhuby! Je to Ďáblova služebnice, její lůno je shnilé a červivé, stvořené k jeho vůli.
Netrvalo tedy dlouho a vůdce klanu Jagger se rozhodl jednat. Byl jeden z prvních jarních večerů, když na své panství přivedl jinou ženu, mladší než byla Kadana a hlavně s dítětem na rukách. Jaggar ukončil manželství pouhým slovem, prý že i sám Bůh si tak přeje, když mu nadělil syna s jinou ženou. Urazil Kadanu. Dokonce ji i následně zapudil ze svého panství a přikázal, aby opustila vesnici, aby odešla a s ní i všechny útrapy a strasti, které ta ďáblova služebnice přinesla jeho lidem! Ať jde a už se nikdy nevrací zpět, jinak ztrestati dá ji na hrdle! Nadále není v jeho vesnici vítaná. Ať jde daleko, tak daleko kam až paprsky slunce nedosáhnou, ať táhne pryč, harpyje zlořečená!
Nic naplat, že Kadana brečela, prosila na kolenou a ponížila se před ním. Nepomohlo ani, že se zaklínala, slibovala a na vše svaté přísahala, že mu dá potomka, Jaggar byl neústupný. Syna už měl od jiné a tuhle nepotřeboval, aby mu připomínala dnem i nocí svojí přítomností tu strašnou potupu pro každého muže, že nedokázal zplodit syna. Ať mu zmizí z očí, dokud je milostivý!
Hnali ji. Bili ji. Hole na ní brali. Přesto se u brány zastavila, aby se ještě naposledy ohlédla na Jaggara, jak majestátně stojí vedle své nové ženy se synem v náručí, celé to pozoruje, osvětlen plápolajícími loučmi, jako by se chtěl ujistit, že mu skutečně ta zmije jedovatá zmizí ze života. Zarazil se však, neviděl už na Kadanině tváři žal, ba ani slzy, otočila se k němu dokonce s úsměvem, její modré oči prostoupil ledový chlad, až ho zamrazilo v zádech. Stíny z ohňů na jejím jindy půvabném obličeji hrály děsivé divadlo a dodávaly jí tak výraz, který neznal a který ho děsil. Pohrdavě sjela pohledem vesničany, kteří stáli u brány a pozorovali, co se bude dít, její náhlá změna je zarazila všechny, nejen Jaggara. Vesnici pohltilo tíživé ticho. Bloudila očima po davu lidí a hledala něco konkretního, až se její oči zastavily na novorozeném synkovi svého někdejšího manžela. Raději obranným gestem skryl oba dva za svými zády a dokonce tasil i svůj meč.
Kadana se zasmála.
"To, že jsem tobě nedala syna, neznamená, že moji synové a dcery vás nepřijdou zničit. Jen to dokazuje, že ty nejsi hodný toho, abys zplodil dítě před Bohem! A tak jak ten tvůj bastard i ty," ukázala na něj prstem a vyřkla kletbu, kterou zavázala sebe i budoucí generace k jejímu dodržení. " budete trpět i po další generace. Tuhle vesnici nezničí mor, hlad ni válka, budou to vlci! Přikradou se za tmy a trpět budou jak děti, tak i dospělí, i kdybych sama měla s vlky výti! Jako že je Luna nade mnou a hvězdy jsou mými svědky, Jaggare!" Když to dořekla, pár žen se chytlo za srdce a dokonce několik z nich propuklo v pláč. Kadanin silný hlas nesla ozvěna na hony daleko, z blízkého lesa vylétli havrani. "Zlé znamení!" neslo se řadami vesničanů a někteří se dokonce rozprchli domů, aby se před jejím hněvem skryli.
Dlouhá léta od té osudné události ve vesnici o Kadaně nikdo neslyšel, jak se té noci báli, tak nyní upadali v ostražitosti a postupně na slova své někdejší vládkyně zapomínali, až zapomněli zcela. Ona však nezapomněla nikdy, byla v lesích a každou noc prosila Lunu, ať jí dá moc se pomstít a nastolit spravedlnost, potrestat křivdu, která jí byla provedena! Až ji nakonec přeci jen vyslyšela - dala jí moc, o které se jí původně ani nezdálo. I za cenu osudu dalších generacích šla Kadana tvrdě za svou pomstou, neúnavně a odhodlaně jako mezek, ale dravě jako orel skalní nebo rys.. nebo vlk. Dostala ve svém zoufalství od Luny dar proměňovat se ve vlka, ale od té chvíle už navždy bude ona i všichni její potomci prahnout po krvi Jaggerovho rodu a neustane, dokud poslední kapka nebude prolita, dokud poslední z Jaggerových dědiců bude živ.
Netrvalo to déle, než získat ten dar a v hlubokých, nepropustných houštinách a lesech seskupila své spojence a přívržence. Všichni odpověděli na její hladové vytí plné zášti a zloby. Všichni přišli, aby naplnili úmluvu mezi Kadanou a Lunou, aby zničili Jaggerův klan! Tu noc se mezi domy nesl nářek a výkřiky bolesti. Smečka vlků se ulicemi prohnala rychleji než mor. Zabíjeli muže, ženy, děti i zvířata. Za sebou nechávali jen zmar a smrt. Zemi zmáčela krev a stvrdila tak příšernou úmluvu mezi Kadanou a Lunou, teď už nebylo cesty zpět. Jaggerův dům si vlci nechali jako poslední. Obklíčili jej a vyvlekli Jaggera i s jeho dvěma syny před dům ke Kadaně, tak hrdě stála a hleděla na něj z výšky, stejně krásná jako když jí viděl naposledy, ale daleko-daleko hrůzostrašnější.
Legendy vypraví o tom, jak ji prosil na kolenou, aby mu odpustila jeho hříchy a pochyby z mladí. Z Jaggera byl už nemohoucí stařík, role se obrátila a tehdy to bla Kadana, kdo odmítl veškeré sliby i omluvy a vynesl rozsudek. Nechala před jeho očima roztrhat oba jeho syny. Když to zlomený Jaggar viděl, vzal dýku a řízl se do obou rukou, na zem vytryskla krev, smísila se s krví jeho synů a právě v tu chvíli vyřkl protikletbu: "Z mé krve a masa mých synů povstane stejně silné monstrum jako jsi ty! Bude bažit po tvé krvi a krvi tvých potomků, až na věky věků bude nesmrtelný, až dokud mě nepomstí!"
Kadana se mu vysmála a sama ho zabila na místě. Když vyvraždili celou vesnici, tak se se smečkou odebrala pryč, zpět do lesů a hor. Teprve po nějaké době k ní začaly doléhat zvěsti o tom, jak v severních horách umírají lidé i zvířata, sídlí tam prý krvežíznivá bestie. Vlčí královna ze strachu, že jde o Jaggerovu kletbu, vyslala na průzkum své vlky, ale vrátil se jen jeden - ve velice zuboženém stavu - a to se vzkazem: "Jednou potečou proudy krve tvojí i tvých dětí a ani rudé slzy, které budeš ronit, mi nezabraní v tom, abych pomstil svého otce."
Pohodila jsem papíry na stůl a otočila se tváří k oknu a přemýšlela nad tím co jsem se ted dozvěděla. Nějaká moje pra-pra-nevím-kolikátá-prababička se rozhodla pomstít svoji hrdost a tak se nechala proklít měsícem a zabila chlapa, který ji ublížil, to chápu. Předtím než ho usmrtila, on taky vyřknul kletbu a proměnil svého mrtvého syna v upíra, jestli jsem to dobře pochopila. Znovu jsem si promnula oči a hledě ven do zapadajícího slunce.
Takže jestli je to tak tak když teď vyřknu kletbu sama nad sebou, že chci být nejbohatší na světě tak se mi to splní? Nedává mi to smysl jak to že jim to Luna splnila a vlastně kdo ta luna je? Jak se může vzít prokletí jen tak z ničeho nic. To existuje nějaké čáry máry a teď seš vlkodlak? Zvedla jsem ruku do louče slunce a pozorovala, jak mi poslední dnešní světlo dopadá na kůži. Co se vlastně ve mně změnilo?
Pozorovala jsem svoji světlou kůží, jak jsou pod ní vidět žíly. I když jsem ji otočila, nebylo na ni nic zajímavého. Zavřela jsem oči a představila si jak mi ruku pokrývá srst a nehty se prodlužují v drápy. Když jsem otevřela oči tak jsem mohla vidět, jak se mi ruka postupně mění. Prsty se natahovali a rozšiřovali a porůstali srstí, nehty se prodlužovali a špičatěli. Fascinovaně jsem na to hleděla a detailně si prohlížela svoji vylepšenou dlaň, když bouchli dveře.
Polekaně jsem vyskočila z křesla "Proč máte všichni tendenci bouchat dveřmi?!" nasupeně jsem řekla nově příchozímu a strnula v pohybu, když jsem zbadala Dana. "Co tady děláš?" zeptala jsem se bez přemyšlení. Trpce se usmál a udělal krok zpátky. "Já můžu klidně jít." Ukázal rukou za dveře. Začla jsem prudce vrtět hlavou a nevědomky jsem k němu udělala pár kroků. "Nikam nechoď." Vydechla jsem v obavě, že by vážně odešel.
"To byl rozkaz, má královno?" stroze řekl a nasadil chladný výraz. Měla jsem chuť do něčeho praštit, protože to dělal zas! Ukrýval se za chladnou maskou poddaného a já se v něm opět nevyznala. Jak kdyby nestačilo, že se nevyznám v sobě. Mate mě tím, jak chce být u mě a já ho chci mít u sebe. Poté se začne ke mně chovat jak ke královně nebo se ke mně chová jak k děcku. Co si mám o tom myslet.
"Pořád mě mateš a já nevím co s tím." Zašeptala jsem bez rozmyslu že mi opět uklouzlo něco, co mělo zůstat jenom v mé hlavě. Je to dospělý chlap a ja nevyspělá mladá holka která má na bedrech vlkodlačí království. Začínám být zoufalá a nevím co si s tím počít.
Celý den čtu legendy a různé báchorky a pověsti ohledně své rodiny a už nevím co je skutečné a co ne. Teda o pár věcech vím že jsou skutečné. Jmenuji se Katelin Moose a není mi ani dvacet- pravda . Můj otec je mrtvý - lež. Opustila jsem domov - pravda. Jsem vlkodlačí královnou- pravda. Miluji ho? To nevím.
Bezradně jsem se zahleděla do těch zelených očí, kterým jsem vlastně podlehla už tehdy v baru. Ví to nebo to alespoň tuší? Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Nemůžu si s ním vybudovat vztah, bohužel, v mém postavení to nejde. Možná časem až se naučím spravovat království a dám věci do pořádku. Jestli ke mně něco cítí tak mě počká a jestli ne tak už teď by byl špatná volba.
"S čím tě matu?" udiveně se mě zeptal, ale já se mu otočila zády. "To nebylo myšlené na tebe ale spíš obecně. Všechno je tu pro mě nové ale já si zvyknu a zvládnu to, mám to přece v genech. Běž říct Shae že nepřijdu na večeři a zůstanu v kanceláři." Řekla jsem co s nejledovějším klidem a domávala ho rukou jako poskoka.
Když jsem slyšela, jak se pomalu vydává na odchod tak jsem se musela obejmout rukami. Tolik jsem stála o to, abychom si vybudovali nějaký vztah. Můj vlk to chtěl a moje duše taky, protože mi něco na něm uhranulo a já nevěděla co. Ale má ještě kopu času to zjistit ale nejprve mě čekají smečky.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Seléna Seléna | 5. května 2015 v 8:19 | Reagovat

no prostě úžasné.. jsem hrozně zvědavá jak to s nimi dopadne.-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama