Osumnactá vlčí vůdkyně non April

13. dubna 2015 v 20:09 | MagicEbišiatko |  Bestie nikdy nespí

Bosýma nohama jsem stála ve vlhké trávě, která se začínala mírně rosit. Slabý vánek si hrál s mými vlasy, které si vfoukával do tváře. Rychlým pohybem ruky jsem je shrnula a uhladila si světlemodré šaty, které prosvítaly více, než jsem chtěla. Stála jsem uprostřed kruhu se svými čtyřmi vlky. Těsně naproti mně stál Rasiel a hleděl mi přímo do očí a ty jeho byli až příliš, na můj vkus, klidné. Přistoupila jsem těsně k němu.
Kdyby se na to někdo z dálky díval tak by si myslel, že se objímáme, že jsme rodina. Jenže to tak nebylo, protože moje klepající ruka se s dýkou opírala o jeho hrudník přímo nad srdcem.
"Lethy, neboj se, ty všechno zvládneš. Mysli na to, že seš, kdo seš a taky po mé smrti si opět vzpomeneš, možná ne hned, ale časem určitě," tiše ke mně promlouval a mě se po tváři spustila slza.
Nechci ho zabít, když se to tak vezme, tolik mi pomohl a za tak krátkou dobu a to nemluvím o věcech, se kterými pomohl předtím, než jsem co i jen mohla pamatovat. Podle toho co jsem četla a i slyšela, tolikrát pomohl mé rodině, že si ani neumím představit, jak bych se mu měla odvděčit a místo toho ho mám zabít? Bodl mě osten výčitek svědomí.
Rasiel mi stiskl ruku. "Lethy, udělej to, nemáme na to celou noc, to moc dobře víš. Čekají tě ještě velké věci, tak udělej, co musíš, je to pro vyšší dobro." Přátelsky se na mě usmál a bylo vidět, že mi plně důvěřuje. Mírně jsem zaváhala a bodla jsem ho nožem přímo do srdce. Sledovala jsem ty přátelské modré oči, jak z nich vyprchává život. Rasiel se pomalu sesunul a přenášel váhu na mě a já jsem s ním pomalu klesala na kolena.
Seděla jsem na zemi a v mém klíně leželo krví smáčené tělo Rasiela. Jeho tělo nedokázalo bojovat se stříbrnou ránou v srdci, a tak se jen zmítalo v křečích a pomalu umíralo. Když jsem viděla, jak si ho smrt bere z mé náruče, tak jsem Stratila všechnu naději na to, že smrt je bezbolestná a pokojná. Do teď jsem nechápala, jak se na to dokázal psychicky připravit. S posledním výdechem jsem odstrčila mrtvé tělo ze sebe a Lyra mi pomohla vstát.
Zavěsila jsem se na ni a pozorovala, jak ho Frederick s Nathanem dali do rakve a vložili do země. Ani ne během pár minut zmizla rakev pod nánosem hlíny. Přemýšlela jsem, jestli mám něco říct, jak to bývá na pohřbech, ale nebyla jsem si jistá. Nakonec jsem přece jenom mlčela, neznala jsem ho natolik, abych si mohla dovolit polemizovat o jeho životě.
Ale díky němu jsem si začala uvědomovat, kdo jsem. Cítila jsem vlky kolem sebe. Jak kdyby mi najednou někdo uvázal kolem kotníku řetěz a na něj upnul ty vlkodlaky. Byla jsem konečně Freyjou, pravá vlčí vůdkyně. Cítila jsem dokonce i Colina, který ode mě stál nejdál. S výdechem jsem se otočila k hrobu zády a vydala se za Colinem.
"Je na čase jít," řekla Lyra a ukázala na les. Nad lesem se totiž začal pomalu objevovat měsíc. Ani jen moc nezaregistrovala, jak kolem nás pomalu padla noc.
Odhodlaně jsem přikývla. "Dobře tak vyrazíme." A dopadla jsem na zem na všechny čtyři. Oklepala jsem se a pozorovala svůj bílý kožich v odrazu skla. Ani ne chvíli na to ke mně přišli dva velcí černí vlci, jediné co na nich bylo rozdílné, byli fleky na tlapách, hned by bylo jasné, že jde o Fredericka a Nathana. Poté se k nám připojil ještě ryšavý Colin, hnědá Margaret a Lyra pískové barvy.
Jak na povel se celá smečka dala do pohybu. Běželi jsme lesem a za námi zůstávala jedině udusaná hlína. Ani jsem se moc nerozhlížela a následovala klan. Běžela jsem uprostřed a moji vlci mě obklopovali. Nejsem vůdce, ale spíš střežený poklad. Smečka začala zpomalovat a já zároveň s nimi. Blížili jsme se totiž vile, z které jsem tehdy utekla. Proběhli jsme kolem pozemků a zastavili na kopci.
Hleděla jsem dolů z kopce, kde bylo údolí anebo spíš mýtina. Všude kolem byli stromy jenom tam ne. Zahleděla jsem se dolů a rozeznávala jsem svoji starou smečku. Na honosném trůně, s kterým jsem se předtím natahovala já, seděl Daniel. Dole pod ním seděla polonahá Tori s Kirou. Když jsem viděla, jak se Tori k němu lísá, musela jsem zatnout ruce v pěst. To že mám v plánu se jich vzdát, neznamená, že je její!
Na mýtině se objevila Cadencie následovaná svými vlky a mezi nimi byl i Solo. To bylo přesně to, co jsem potřebovala. Proměnila jsem se zpátky na člověka a narovnala se. Dopředu přede mě si stoupl Nathaniel s Frederickem a za mnou kráčel zbytek. Byla jsem jediná v lidské podobě v mojí smečce. Vydala jsem se dolů po kopci a hned po pár krocích jsem věděla, že jsem upoutala celou smečku i Daniela s Cadencii.
Zastavila jsme se několik metrů od Daniela. Když jsem pohlédla na Cadencii, ta už měla Sola u sebe a obklopovali ji téměř všichni její vlci.
"Nejsi tady vítána," ozvala se Cadencie a její hlas se roznesl po celé mýtině.
"Drahá Cadencie," zasmála jsem se štiplavým smíchem, protože moji vlci mi dávali jistotu. "Moc dobře víš, proč jsem přišla," ukázala jsem prstem na Sola, "mám na něj právo! A na ni taky!" poukázala jsem na Tori, ale ta na mě jen zavrčela.
Daniel se zvednul z trůnu a tak nevědomky shodil Tori.
"Kdo ti dal právo žádat si mé vlky." Koukla jsem na Nathaniela a zajela mu rukou do srsti, abych ho pohladila. "Sám si mi dal to právo i se svým bratrem. A jako pravoplatná dědička rodu Ildil mám na ně oba právo. Přestože jsou děti tvojí matky." Daniel se zarazil a kouknul se na svoji matku.
"Cože?!" zařval na ni a teď jsem poprvé viděla, jak Cadencie strnula.
Daniel se zahleděl z vrchu na Tori a kopnul do ní, až spadla na trávu před trůnem.
"Jak sis to mohla dovolit, matko? Donést svoje bastardy do mé smečky!" řval po ní a přemýšlela jsem, kdo nabírá červenější barvu, jestli ona nebo on. Ale problém mi dělala Tori, která se krčila u trůnu. Evidentně měla bolesti, nemám tušení, kam ji kopnul, ale nedokázala se vyškrábat na nohy. Potřebuji je oba dostat k sobě, než se něco zvrtne.
Odkašlala jsem si. "Danieli, to jestli tvoje matka je běhna, nebo není, si můžete řešit pak. Každý bastard vždy patří otci. Tím pádem patří oba mě a bez výhrad, dokonce ti pořádně ani nemohli patřit," samolibě jsem se usmála na Daniela a čekala, kdy vybuchne. "Solo, Tori, pojďte ke mně," zašeptala jsem.
Solo se ke mně okamžitě rozběhl a téměř mě srazil z noh. Schoval se za mě a objal mě kolem nohou, cítila jsem jeho tvář na svém téměř nahém stehně. Cadencie padla k zemi a začala vřískat.
"Lethy Ildil, brzy umřeš!" ale její vlci ji zadrželi, aby se ke mně rozběhla. Pohled jsem přesunula na Tori, která se po zemi plazila pomalu mým směrem.
"Netušil jsem, že to takhle dopadne," pronesl Daniel a přesunul se ke Kire. Pokrčila jsem ramenem, ale nevěnovala jsem mu ani jeden pohled. Čekala jsem, až se ke mně dostane Tori.
"Ani já jsem to netušila," zamumlala jsem si spíš sama pro sebe a cítila jsem, jak mi stéká slza po tváři.
"Neměla jsi to pokazit. Mohla jsi být se mnou šťastná. Dal bych ti téměř cokoliv, pořád máš šanci se ke mně vrátit," prosebně řekl a natáhnul ke mně ruku.
Z hrdla se mi téměř dral vzlyk. Objala jsem sama sebe a pokynula Lyre, aby Tori pomohla k nám. "Danieli, nemohlo. Časem bych si vzpomněla tak či tak na vše a poté by to bylo ještě horší, pro nás oba. Ale nejvíc pro mou smečku. Ty i já jsme se narodili pro tohle," rozhodila jsem rukama a poukázala na vlky. "Ani jeden nemáme šanci se tomu vyhnout a i když jsem tě jako dítě milovala a Rayana taky, tak bych neměnila. Jste ta nejmenší oběť, i přesto že se vám oboum povedlo se mi znovu vloupat do srdce," smutně jsem zašeptala.
"Ale já tě chci u sebe a jednou budeš moje!" Pohrdavě jsem se zasmála a koukla jsem se do jeho temně modrých očí.
"Tak to se budeš muset domluvit se svou matkou, protože ona mě chce mrtvou a tvůj bratr mě chce stejně jak ty," vysmála jsem se mu do tváře. "Hlavně nezapomeň, že dnes si máš vybrat lupu a jelikož já ani Tori nejsme tvoje lukoi, tak si musíš vybrat."
Daniel začal kroutit hlavou a chytl Kiru za vlasy a přitáhnul si ji k sobě. Ani jsem pořádně nestihla zamrkat, když se zaleskl stříbrný nůž a podřezal ji. Šokovaně jsem stála a hleděla na to, jak se krvácející tělo hroutí k zemi.
"Jednou budeš má, i kdybych měl na tebe čekat několik století."
Zacítila jsem, jak se mě někdo dotknul, Tori mě chytla za loket. "Pojď, půjdem, než se to vyhrotí ještě víc a umře někdo další." Začala jsem přikyvovat a nechala jsem se pomalu táhnout svými vlky pryč z mýtiny.
Pokládala jsem nohu před nohu a nevnímala cestu. Právě jsem viděla, jak Daniel, ten kluk z mého dětství, kterého jsem vždy tajně obdivovala, zabil dívku, která mi pomáhala. Jak jsem si vybavila jeho tvář tak do mě začal proudit nával vzpomínek. Naštvaná tvář Daniela jak se mračí a matka ho něčím poučuje. Ty plamínky, které nevěštili nic dobrého a i přesto jsem tehdy chtěla mít takovou odvahu se mu vzepřít. Když jsem začala jít do puberty, tak jsem byla v tom až po uši. Nikdy si nenechal ujít hádku se mnou ale, když šlo do tuhého, věděla jsem, že mě ochrání a že jsem, i přesto že na mě křičí, v bezpečí.
Ale kde byl Rayan? Celou dobu se neukázal, i když všichni a hlavně Cadencie musela vědět, že se tam ukážu, že jim jen tak nenechám Sola a dokonce ani Tori, i když jsme si nesedly a nemám jí moc co dát do budoucnosti. Kolikrát za mnou jako dítě běhal, vždy se za mě přimluvil, když jsme něco vyvedli, nebo to stáhnul na sebe. Ukápla mi další slza a srdce mi stiskla neviditelná ruka.
Jak moc mi chyběli ty časy, když jsem byla dítě a náš největší problém bylo, jak ukrást sladkosti, nebo večer nejít spát. Chtěla bych to zpátky. Pohledem jsem projela po své rozrůstající se smečce. Můj pohled se zastavil na Tori. Čekám s ní hodně problémů, protože jsme se od začátku neměly rády. Nebude mě chtít poslouchat, ani akceptovat a budu si to muset nejspíš vynutit násilím.
Svůj pohled jsem upírala na Tori, když se zhroutila k zemi. Popoběhla jsem k ní a zacítila krev. Přede mnou hned u ní byla Lyra. Upnula na mě své vystrašené oči. "Má paní, je otrávená…"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama