Osumnactá vlčí vůdkyně

1. dubna 2015 v 13:16 | MagicEbišiatko |  Bestie nikdy nespí


Bosýma nohama jsem stála ve vlhké trávě, která se začínala mírně rosit. Slabý vánek si hrál s mými vlasy, které si vfoukával do tváře. Rychlým pohybem ruky jsem je shrnula a uhladila si světlemodré šaty, které prosvítaly více, než jsem chtěla. Stála jsem uprostřed kruhu se svými čtyřmi vlky. Těsně naproti mně stál Rasiel a hleděl mi přímo do očí a ty jeho byli až příliš, na můj vkus, klidné. Přistoupila jsem těsně k němu.
Kdyby se na to někdo z dálky díval tak by si myslel, že se objímáme, že jsme rodina. Jenže to tak nebylo, protože moje klepající ruka se s dýkou opírala o jeho hrudník přímo nad srdcem.
"Lethy, neboj se, ty všechno zvládneš. Mysli na to, že seš, kdo seš a taky po mé smrti si opět vzpomeneš, možná ne hned, ale časem určitě," tiše ke mně promlouval a mě se po tváři spustila slza.
Nechci ho zabít, když se to tak vezme, tolik mi pomohl a za tak krátkou dobu a to nemluvím o věcech, se kterými pomohl předtím, než jsem co i jen mohla pamatovat. Podle toho co jsem četla a i slyšela, tolikrát pomohl mé rodině, že si ani neumím představit, jak bych se mu měla odvděčit a místo toho ho mám zabít? Bodl mě osten výčitek svědomí.
Rasiel mi stiskl ruku. "Lethy, udělej to, nemáme na to celou noc, to moc dobře víš. Čekají tě ještě velké věci, tak udělej, co musíš, je to pro vyšší dobro." Přátelsky se na mě usmál a bylo vidět, že mi plně důvěřuje. Mírně jsem zaváhala a bodla jsem ho nožem přímo do srdce. Sledovala jsem ty přátelské modré oči, jak z nich vyprchává život. Rasiel se pomalu sesunul a přenášel váhu na mě a já jsem s ním pomalu klesala na kolena.
Seděla jsem na zemi a v mém klíně leželo krví smáčené tělo Rasiela. Jeho tělo nedokázalo bojovat se stříbrnou ránou v srdci, a tak se jen zmítalo v křečích a pomalu umíralo. Když jsem viděla, jak si ho smrt bere z mé náruče, tak jsem Stratila všechnu naději na to, že smrt je bezbolestná a pokojná. Do teď jsem nechápala, jak se na to dokázal psychicky připravit. S posledním výdechem jsem odstrčila mrtvé tělo ze sebe a Lyra mi pomohla vstát.
Zavěsila jsem se na ni a pozorovala, jak ho Frederick s Nathanem dali do rakve a vložili do země. Ani ne během pár minut zmizla rakev pod nánosem hlíny. Přemýšlela jsem, jestli mám něco říct, jak to bývá na pohřbech, ale nebyla jsem si jistá. Nakonec jsem přece jenom mlčela, neznala jsem ho natolik, abych si mohla dovolit polemizovat o jeho životě.
Ale díky němu jsem si začala uvědomovat, kdo jsem. Cítila jsem vlky kolem sebe. Jak kdyby mi najednou někdo uvázal kolem kotníku řetěz a na něj upnul ty vlkodlaky. Byla jsem konečně Freyjou, pravá vlčí vůdkyně. Cítila jsem dokonce i Colina, který ode mě stál nejdál. S výdechem jsem se otočila k hrobu zády a vydala se za Colinem.
"Je na čase jít," řekla Lyra a ukázala na les. Nad lesem se totiž začal pomalu objevovat měsíc. Ani jen moc nezaregistrovala, jak kolem nás pomalu padla noc.
Odhodlaně jsem přikývla. "Dobře tak vyrazíme." A dopadla jsem na zem na všechny čtyři. Oklepala jsem se a pozorovala svůj bílý kožich v odrazu skla. Ani ne chvíli na to ke mně přišli dva velcí černí vlci, jediné co na nich bylo rozdílné, byli fleky na tlapách, hned by bylo jasné, že jde o Fredericka a Nathana. Poté se k nám připojil ještě ryšavý Colin, hnědá Margaret a Lyra pískové barvy.
Jak na povel se celá smečka dala do pohybu. Běželi jsme lesem a za námi zůstávala jedině udusaná hlína. Ani jsem se moc nerozhlížela a následovala klan. Běžela jsem uprostřed a moji vlci mě obklopovali. Nejsem vůdce, ale spíš střežený poklad. Smečka začala zpomalovat a já zároveň s nimi. Blížili jsme se totiž vile, z které jsem tehdy utekla. Proběhli jsme kolem pozemků a zastavili na kopci.
Hleděla jsem dolů z kopce, kde bylo údolí anebo spíš mýtina. Všude kolem byli stromy jenom tam ne. Zahleděla jsem se dolů a rozeznávala jsem svoji starou smečku. Na honosném trůně, s kterým jsem se předtím natahovala já, seděl Daniel. Dole pod ním seděla polonahá Tori s Kirou. Když jsem viděla, jak se Tori k němu lísá, musela jsem zatnout ruce v pěst. To že mám v plánu se jich vzdát, neznamená, že je její!
Na mýtině se objevila Cadencie následovaná svými vlky a mezi nimi byl i Solo. To bylo přesně to, co jsem potřebovala. Proměnila jsem se zpátky na člověka a narovnala se. Dopředu přede mě si stoupl Nathaniel s Frederickem a za mnou kráčel zbytek. Byla jsem jediná v lidské podobě v mojí smečce. Vydala jsem se dolů po kopci a hned po pár krocích jsem věděla, že jsem upoutala celou smečku i Daniela s Cadencii.
Zastavila jsme se několik metrů od Daniela. Když jsem pohlédla na Cadencii, ta už měla Sola u sebe a obklopovali ji téměř všichni její vlci.
"Nejsi tady vítána," ozvala se Cadencie a její hlas se roznesl po celé mýtině.
"Drahá Cadencie," zasmála jsem se štiplavým smíchem, protože moji vlci mi dávali jistotu. "Moc dobře víš, proč jsem přišla," ukázala jsem prstem na Sola, "mám na něj právo! A na ni taky!" poukázala jsem na Tori, ale ta na mě jen zavrčela.
Daniel se zvednul z trůnu a tak nevědomky shodil Tori.
"Kdo ti dal právo žádat si mé vlky." Koukla jsem na Nathaniela a zajela mu rukou do srsti, abych ho pohladila. "Sám si mi dal to právo i se svým bratrem. A jako pravoplatná dědička rodu Ildil mám na ně oba právo. Přestože jsou děti tvojí matky." Daniel se zarazil a kouknul se na svoji matku.
"Cože?!" zařval na ni a teď jsem poprvé viděla, jak Cadencie strnula.
Daniel se zahleděl z vrchu na Tori a kopnul do ní, až spadla na trávu před trůnem.
"Jak sis to mohla dovolit, matko? Donést svoje bastardy do mé smečky!" řval po ní a přemýšlela jsem, kdo nabírá červenější barvu, jestli ona nebo on. Ale problém mi dělala Tori, která se krčila u trůnu. Evidentně měla bolesti, nemám tušení, kam ji kopnul, ale nedokázala se vyškrábat na nohy. Potřebuji je oba dostat k sobě, než se něco zvrtne.
Odkašlala jsem si. "Danieli, to jestli tvoje matka je běhna, nebo není, si můžete řešit pak. Každý bastard vždy patří otci. Tím pádem patří oba mě a bez výhrad, dokonce ti pořádně ani nemohli patřit," samolibě jsem se usmála na Daniela a čekala, kdy vybuchne. "Solo, Tori, pojďte ke mně," zašeptala jsem.
Solo se ke mně okamžitě rozběhl a téměř mě srazil z noh. Schoval se za mě a objal mě kolem nohou, cítila jsem jeho tvář na svém téměř nahém stehně. Cadencie padla k zemi a začala vřískat.
"Lethy Ildil, brzy umřeš!" ale její vlci ji zadrželi, aby se ke mně rozběhla. Pohled jsem přesunula na Tori, ale ta se ani nehla. Zamračila jsem se na Daniela a vydala se k ní. Nathaniel za mnou zavrčel, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Jediné co mě zajímalo, byla moje sestra.
Klekla jsem si k ní a zarazila se. Neslyšela jsem tlukot srdce a ani dech. Otočila jsem její tělo na záda a na jejím hrudníku se zela obrovská krvavá rána.
"Je to past," zašeptala jsem, ale to už po mě Daniel skočil a srazil mě do trávy. Okamžitě jsem se protočila a proměnila. Ani chvíli jsem nečekala a vystartovala po něm, jenže moje zuby cvakli na prázdno.
Rozhlížela jsem se po svých vlcích. Solo ten se krčil na zemi a zakrýval si hlavu. Nathaniel s Frederickem cupovali zrovna jednoho vlkodlaka, když se přes ně převalila lavina dalších. Zahlédla jsem ještě mrtvé tělo Lyri a to bohatě stačilo na to, aby mě to ochromilo. Zacítila jsem bolestivou ránu přes hrudník a dopadla na zem. Než jsem se stihla vzpamatovat, začali dopadat na mě další a další. Přeměnila jsem se zpátky na člověka, abych alespoň trochu urychlila hojení, ale moc mi to nepomohlo. Celé tělo mě bolelo a cítila jsem krev i v ústech.
Vzhlédla jsem k nebi a uvědomila jsem si, že ležím v kaluži vlastní krve v kruhu Danielových vlkodlaků. Jednu nohu jsem si necítila a snažila jsem se alespoň za pomoci rukou od něj dostat dál, ale někdo do mě kopnul a podrazil mi ruce, takže jsem přistála na zemi. Do mého zorného pole se dostala Danielova tvář. Zvednul mě a hleděl mi do očí. Projel mi rukou po tváři a krku a pozoroval svou ruku od krve. Začínala jsem pomalu ztrácet vědomí, nejsem si jistá, jestli se mi to zdálo, ale cítila jsem Danielovy rty přitisklé na svých.
Pohlédla jsem ještě jednou do těch modrých očí, když jsem zacítila bolest na hrudi. Pohlédla jsem na hrudník a viděla, jak mi z něj trčí nůž. Chytla jsem ho, že ho vytáhnu, ale klesla jsem jenom na kolena. Klečela jsem před Danielem a hleděla na něj vzhůru.
"Lethy, jistou dobu jsem tě i miloval, ale nikdo mě nebude dávat na řetěz, ani žena, kterou miluji," chladně pronesl.
Nevím, jestli jsem dopadla na zem nebo co se mnou bylo, ale když jsem otevřela oči, hleděla jsem do modrých očí, které znám. Leskli se v nich slzy a dopadali mi na tvář. Rayan ten malý kluk, co za mnou běhal jak ocásek, když jsme byli děti. Vždy mě chránil před svým bráchou a schovával pro mě nejlepší sladkosti. Teď tu je pro mě, opět. Jenže pozdě. Chtěla jsem mu něco říct, ale ozvalo se jen chrčení. Pomalu mi docházel vzduch, jak se mi plíce zaplňovali krví. Chtěla jsem se ho ještě naposled dotknout a říct mu že vše bude v pořádku, když jsem naposled vydechla.



Kecám, Aprííííl. Původní kapitola bude zveřejněná co nejdřív. Prostě jsem neodolala :D
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Seléna Seléna | 3. dubna 2015 v 9:11 | Reagovat

achjo ještě že si tam napsala april,  to tě zachranilo:D  hihi

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama