Slza dvanáctá

25. února 2015 v 14:14 | MagicEbišiatko |  Vlčí slzy


Seděla jsem na posteli a rukama si objímala kolena. Všechno se na mě valilo. Postupně se ze mě začínal stávat vlkodlak. Přemýšlela jsem, jestli by k tomu došlo, i kdybych neutekla z domu. Celou dobu mi utíkali myšlenky na domov, ohledně mamky a Liama. Jak se mají anebo jestli jim chybím. Jenže teď mám větší problém. Celou dobu než mě přestalo bolet tělo, jsem seděla vedle Dana. Jeho blízkost mě upokojovala. Jak kdybych se díky němu věděla líp ovládat.
Asi před hodinou tu byla Shae a oznámila mi, že jakmile se setmí tak spustí mříže kolem pokoje a dovnitř se nebude moct nikdo dostat. Prozradila mi, že ve zdích jsou zabudované stříbrné tyče, aby se nedalo probourat do pokoje, což mě převelice uklidnilo. Ale cítila jsem se nervózní. Strávit úplněk v domě plném vlkodlaků mě moc nenadchlo. I když všichni říkali, že mi nic nehrozí, že v pokoji budu v bezpečí a že stejně ze mě bude vlkodlak, tak mi to na pokoji nepřidalo, protože v hlavě mi stále rezonoval hlásek. Co když…
Seděla jsem opřená o Dana a pozorovala, jak obloha pomalu tmavne. Poprvé se bojím tmy. Protože nevím, co noc přinese. S Danem jsme nemuseli nic říkat. Věděla jsem, že on cítí ten jistý vnitřní klid, co já. Ale čím víc se blížila tma tak tím víc jsem si všímala tiků, které se na něm projevovali. Jako to, že hlasitěji dýchal, nebo jak svíral ruce do pěstí. Když si už po nevím kolikáté promnul ruce, když někdo zaklepal.
Do pokoje vešel Michael.
"Je čas jít," kývnul na Dana a ten se na mě zahleděl. Pohled jsem mu opětovala a chápala jsem to bez jediného slova. Prostě nechtělo se mu ode mě a já jsme taky nechtěla, aby odešel, ale bylo to nevyhnutné. Přejel mi rukou po rameni a já jsem slastně přivřela oči. Vážně jsem nechtěla, aby mě opustil a obzvlášť dnes. Jenže Dan se zvednul a vyšel ven z pokoje bez toho, aby se ohlídl. Michael mě jenom pozoroval z prahu dveří.
"Je mi to líto ale jinak to nejde. Je to pro tvé bezpečí. Nový vlkodlaci bývají nebezpeční a ještě k tomu si žena." Tázavě jsem na něj zvedla obočí, ale on jen zakroutil hlavou.
"Sama pochopíš," omluvně se na mě usmál a vyšel ven ze dveří. "Hodně štěstí," řekl a namačkal něco na dveřích. Slyšela jsem a po chvíli i viděla jak se spouští stříbrné mříže na oknech a dveřích.
"Děkuji," zašeptala jsem. Michael ke mně ještě jednou zaletěl pohledem a něco mým směrem postrčil po podlaze.
"Pro případ nouze," řekl a zavřel dveře, které následně zamknul.
Na zemi se pomalu točila stříbrná dýka. Byla vykládána nějakými kameny, ale to mě nezajímalo. Slezla jsem z postele a pozorovala ji. Pro případ nouze. Takže není jediný, co nevěří, že tato noc proběhne bez problémů. Popadla jsem dýku a schovala ji pod polštář. Přemýšlím, co budu dělat. Celou noc se nepohnu z pokoje a zas pochybuji, že usnu.
Vybrala jsem se teda do sprchy, a že pak zalezu do postele a zkontroluji emaily. I když za tu dobu co jsem odešla z domu, jsem je kontrolovala asi dvakrát. Pro jistotu, abych neměla nutkání Liamovi odepsat. Po delší horké sprše jsem zalezla v pyžamu pod peřinu. Rozčesávala jsem si vlasy, když jsem strnula.
Venku se ozvalo vytí. A pak další a další. Na rukách se mi zježili chloupky a vytáhla jsem dýku zpod polštáře. Křečovitě jsem ji svírala a pozorovala okna a dveře. Při každém zavytí jsem sebou škubla a silněji stiskla dýku. Klouby jsem měla komplet zbělané a klepala jsem se jak osika. Srdce mi uhánělo jak o závod, že jsem se divila, že přes dunění tepu v uších slyším i to vytí.
Po nějaké době vytí ustalo, až nakonec byl až příliš velký klid. Jak bylo to vytí delší, tak jsem celkem začínala usínat, ale teď jak bylo ticho, tak jsem byla znova čilá jak rybička. Nebyl žádný náznak, že by v domě byli vlkodlaci. Ale nebyla jsem si jistá. Přece jenom co všechno oni můžou? Před nedávnou dobou to pro mě byla fantasie a teď v jedné žiju. Vylezla jsem se z postele a pohlédla opatrně z okna, jak kdyby každou chvíli měl na mě někdo skočit.
Strach mi stahoval hrdlo a klepala jsem se. Tep mi stále nezpomaloval. Nic jsem v té tmě neviděla. Zamžourala jsem do té tmy a zahlédla nějaký lesk. Zpozorněla jsem a mé srdce začalo bušit ještě rychleji. Zadržovala jsem dech a přitahovala se k oknu, abych viděla co nejlépe. Natiskla jsem tvář na sklo a můj dech se srážel na okně. Kdybych tak mohla otevřít okno a vykouknout ven. Zjistit co se tam děje, proč je všude takový klid.
Pod oknem zavyl vlk a já jsem s leknutím uskočila od okna. Zprudka jsem dýchala a vystrašeně pozorovala okna a stahovala se doprostřed místnosti. Za mnou pod dalším oknem se ozvalo znovu vytí. Ustrašeně jsem se otočila a těkala pohledem médi okny. Ruce se mi klepali od strachu. Vzápětí se ozvalo další vytí a tentokrát blíž a hlasitější. Šlo z chodby. Přesunula jsem pohled na dveře a hypnotizovala kliku. Ustupovala jsem od dveří dál.
Pak se ozval zvuk škrabaní na dveře a mně proběhl celým tělem třas. Pořád jsem ustupovala od dveří, až jsem narazila zády do něčeho. Někoho. Prudce jsem vyjekla a otočila se. Čelem ke mně stál Dan. Srdce se mi na chvíli zklidnilo a pak se znovu rozběhlo. Co tady dělá? A jak se dovnitř vůbec dostal. Zastrčila jsem dýku za záda a pozorovala ho. Pomalu jsem ustupovala od něj, ale netuším, jak daleko mám být od vlkodlaka, aby se mi nic nestalo.
Začala jsem si ho blíže prohlížet. Byl částečně od krve a místy bylo vidět, jak se mu zatahují zranění. Oči se mi rozšířily hrůzou. Co se sakra venku dělo? Dan dal ruce do smířlivého gesta.
"Neboj se," šeptl, ale slyšela jsem, jak při tom mírně zavrčel. Vyjekla jsem a on udělal ke mně pár kroků. Pozoroval mě šelmími očima. Vůbec se mi ten pohled nelíbil, jak kdybych já byla ta kořist. Ustoupila jsem dalších pár kroků a narazila do zdi.
Přistoupil ke mně blíž a hltal mě očima.
"Nechci ti ublížit," zavrněl a těsně ke mně přistoupil. Vzhlížela jsem do jeho tváře, která byla pár centimetrů od mé. Mé srdce jako kdyby se na tu chvíli zastavilo a pak se spustilo ještě zběsilejším tempem. Pomalu se ke mně nakláněl těsně před mými rty, než se mě stihl dotknout, jsem vytáhla dýku a dala ji mezi nás a opřela mu ji o břicho.
"Ani se mě nedotkneš," zašeptala jsem a pořád mu hleděla do očí. Netuším, kde se ve mně ta odvaha vzala, ale nechtěla jsem, aby se mě dotýkal. Nemá na to právo, křičelo mé podvědomí.
Jeho oči se rozšířili v poznání.
"Pusť mě k sobě, jinak to budeš zažívat každý měsíc. Ty víš, že to chceš," poslední větu zapředl a pokusil se ke mně popojít, ale odhodlaně jsem držela dýku pevně v ruce. Rozřízl si tričko a ucítila jsem krev. Musel se říznout. Jak to že cítím krev? Proletěla mi tato myšlenka hlavou. Přemýšlela jsem nad tím a než jsem si stačila uvědomit. Dan mě popadl za obě zápěstí a hodil mnou na postel. Zatím co dýku odhodil na druhou stranu místnosti. Než jsem se stihla vyhrabat alespoň na lokty, už byl při mně a tlačil mě do postele. V hlavě mi začalo varovně blikat s nápisem zděšení. Pokusila jsem se ho ze sebe shodit, když jsem znova dostala tu bolestivou křeč. Vykřikla jsem, na co se kolem místnosti ozývalo vytí.
Ucítila jsem blaženou radost. Ani nevím proč, ale cítila jsem se šťastně a silná. Zatlačila jsem teda znovu do jeho ramen a shodila ho z postele. Udiveně jsem koukala na své ruce, ale nedal mi šanci se vzpamatovat. Znova vyskočil na postel, ale teď už byl obezřetnější.
"Stejně si budeš muset vybrat partnera. Všichni tě budou chtít, dokud si nevybereš. A vybereš si mě," zavrčel a skočil po mně, ale já jsem se mu hravě vyhla a strčila ho znovu z postele. Tvrdě dopadl na zem a se zavrčením se znovu postavil na nohy. Jenže tentokrát začal obcházet postel v půlkruzích.
Sledovala jsem ho a čekala, co udělá, jestli znovu zaútočí nebo se stáhne. Jenže on znovu po mě skočil a chytnul mě za kotník. Já jsem se protočila a celou svou silou jsem ho druhou nohou kopla do hlavy. Slyšela jsem křupnutí a Dan odlétl na druhou stranu místnosti, proletěl přes stůl a zastavil se až o zeď. Překvapeně jsem koukala na své nohy a na něj. Jenže on se nezvedal. Prohlížela jsem si ho a pak jsem si všimla zvedajícího se hrudníku. Žije. Vydechla jsem si a začala hledat, čím ho svážu.
Zatímco byl Dan stále v bezvědomí, jsem z něj udělala mumií. Obmotala jsem kolem něj vše, co jsem našla od šňůr ze závěsů, až přes sprchový zavěs po prostěradlo. Chytla jsem dýku znovu do ruky a posadila jsem se na židli. Za celou tu dobu se ani jednou nehnul. Sedla jsem si tak, abych měla za zády zeď a viděla, jak na Dana, kterého z těch vrstev nebylo vidět a tak, abych viděla na okno.
Tohle bude dlouhé čekání na ráno. Jenže pro mé štěstí už nezbývalo moc. A cítila jsem, že čím víc se vzdalujeme půlnoci, tím víc dům utichá. Uklidňovalo mě to, ale krev se mi stále bouřila v žilách. Jako kdyby ta šelma ve mně chtěla na svobodu. Jen nemůže, hlavně ne teď, když všichni vlkodlaci po mě prahnou. Pokud to, co říkal Dan je pravda. Zítra si budu muset s Shae zahrát na pravdu a lež a myslím si, že jí se ta hra nebude moc líbit. Nikdy jsem nebyla dominantní typ nějak zvlášť, ale jestli ona mi nic vysvětlit nechce, tak ji k tomu donutím.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Seléna Seléna | 26. února 2015 v 17:31 | Reagovat

rozhodně dokonalé dosavadní kapitoly jsem přečetla jedním dechem takříkajíc a rozhodně se těším na další

2 magic-ebisiatko magic-ebisiatko | E-mail | Web | 27. února 2015 v 13:14 | Reagovat

[1]: děkuji názor vždy potěší  =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama