Prostě patnáct

19. února 2015 v 1:23 | MagicEbišiatko |  Bestie nikdy nespí


Znovu jsem běžela lesem. Moje laby se zabořovali do hlíny a občas jsem narážela do stromů. Neměla jsem nijaký cíl ani určenou cestu. Prostě chtěla jsem být od nich co nejdál. Lhali mi, přetvařovali se a mě to ublížilo. Daniel si celý čas hrál na někoho jiného a mě to vrazilo nůž do srdce. Byla jsem snad do něj zamilovaná ? Možná, nějaká část mě ho milovala. I když ho vlasně neznám a o to to zní šileněji. Byl mi blízky i přes to všechno co nás oddělovalo. A jak jsem na to doplatila. Ted se ukazalo že ho vůbec ale vůbec neznám. V čem všem mi ještě lhal.
A Rayan? Co to má být ? Že mě miluje není možné. V životě jsem ho neviděla předtím. A jestli mě miluje tak proč si hrál na takového parchanta. Další maska, další přetvářka. Další rána do srdce, protože i když se choval jak hajzl. Byl blaznivý a svým způsobem mi to přirostlo k srdci i přes to vše to byl další nůž do srdce. Kto další mi ještě lhal? Moje smečka ? I když umřeli tak mam vztek na všechny. Nevím co z mého života je lež a co pravda. Nedokážu to už rozeznat. Ve všem vidím pochybnosti. Ted mi na povrch vyplivají skutečnosti co jsem nikdy nechápala a nedávali mi zmysl.
To proč když jsem byla malá tak si to nepamatuji. I když mi tvrdili že jsem měla nehodu a utrpěla jsem amnesii. Co vše mi neřekli? Milovali mě vůbec rodiče jak mi řikali? Byla jsem u nich z nějakého důvodu? Daniel říkal že celou dobu veděl kde se nachazím a přitom nechapu proč. Proč bych měla být tolik důležitá pro smečky. Jak to že mám takovou cenu že zabili obě moje rodiny ? Prostě jsem to nehcápala. Potřebuji vysvětlení, pochopi to všechno a hlavně dozvědět se pravdu ohledně toho kdo vlasně jsem.
Prudce jsem zastavila a rychle přemýšlela. Kto by mi mohl poskytnout informace. V hlavě se mi objevilo jméno. Cadencie. Ona bude znát odpovědi. Jenže co když mě nimi zase zmanipuluje. Jenže k čemu mi je tenhle utěk. Stejně se budu muset vrátit. Daniel i přes to všechno je stále můj Ulfric. Nic s tím nenadělám a bohužel se mu asi ani nevyhnu protože jeho příkaz je stále víc než moje vůle. Jenže jak to že mě nezastavil. Měl možnost zakřičet na mě a donutit mě abych si ho vyslechla. Proč mě jen tak nechal jít.
Musím najít Cadencii. Stála jsem uprostřed jehličnatého lesu a přemýšlela kterým směrem se vydat. Samozřejmě můžu se stopovat zpátky ale vratila bych se zase do toho sídla a ani nevím jestli tam bude. A když tak nad tím přemyšlím nevím kde náš klan má doupě. Ani jednou co jsem ho opustila jsem nepřemyšlela nad tím odkud jedeme. Vždy mě děsilo kam, či už kvůli ukolům nebo tomu šílenému plesu. Zaupěla jsem a posadila se. Jsem ztracená. Nechci zavíjet a přivolávat k sobě lukoi. Stejně by mi to nepomohlo. Musím najít ji a donutit ji aby mi dala odpovědi.
Znova jsem vyskočila na všechny čtyři a začla větrit jestli něco neucitím. Laby se mi pletly a vydala jsem se bez většího přemýšlení prvním směrem který mi byl sympatický. Člověku by asi celý les přišel stejný. Jenže já jsem viděla drobné odchylky. Sem tam spadlou větev nebo stopu v hlíně od zveře. Bylo to fascinujicí že i když tu určitě bylo poblíž město tak celý les si žil svým životem. Do hlavy se mi začla vtírat myšlenka jak by bylo skvělé kdybych žila v lese. Jsem vlk tak žrádlo si najdu ale chbyělo by mi tu asi sociální zazemí. Jako horká vana a pokec s Tatiou.
Zakřučelo mi v břichu a ja jsem svoje laby nutila k větší rychlosti. Už jsem nenašlapovala tak tiše ale hnala jsem se s větrem o závod. Nechci ani vedět jak můj bilý kožich musí vypadat. Byla jsem už celkem i vyhladovělá. Pomaly mi ubývali sily z toho jak jsem dlouhou dobu nic nejedla. Přemýšlela jsem že bych si něco ulovila když jsem vyběhla na asfaltovou cestu. Okamžitě jsem zacouvala zpátky do lesa a pozorovala ji. Na druhé straně cesty pokračoval len. Byla to jak dělicí čára. Mám tři možnosti. Pokračovat rovně přes les nebo se vydat cestou bud doprava nebo doleva.
Napokon jsem se rozhodla jít podél cesty. Silnice vypadala opuštěná tak jsem se držela jen trochu v stínech. Nebála jsem se že by tudy někdo šel a i kdyby tak bych rychle zmizla v lese tak rychle že by si mě skoro ani nevšiml. Čím dál víc mi kručelo v břiše ale nemohla jsem zastavit. Citila jsem pach který mě tahnul k sobě. Prostě jsem musela za každou cenu jít. Zrazu nebylo kam se schovat.
Cesta směrovala k starému domu uprostřed louky. Dům byl místy potlučený ale jinak byl nadherný. Vepředu byli velké sloupy které se táhli od terasy až po střechu a tak podepírali široký balkon. Zavahala jsem. Je celkem netypické aby lidi bydleli takhle daleko od města. A pak jsem znova ucitila nasládlou vůni a vydala se prostě za ní směrem k domu. Neřešila jsem že jsem vystoupila ze stínu a šinu si to přes louku. Jak pěst na oko pro všechny. Stačilo by lidem co bydlí vevnitř aby vykoukli a hned mi mě viděli.
Došla jsem pod schody na verandu a nejistě pozorovala vchodové dveře. Jestli se proměním tak to bude divné protože moje šaty zůstali u potoku možná kilometry i míle daleko. Ale jestli tam vejdu jak vlk a vevnitř bydlí lidi tak to bude jak hororová verze červené karkulky. Nakonec jsem se proměnila. Nervozně jsem postávala před schody a vahala jestli tam vkročit. Ted mě všechny jistota opustila. Na jednom z křesel jsem k mé ulevě spozorovala deku. Zabalila jsem se teda do ní a zaklepala na vchodové dveře.
Nikdo se neozýval. Přemýšlela jsem jestli tam někdo bydlí. Můj vlkodlačí sluch nic nezachytil nech jsem se snažila sebevíc. Když se v tom rozrazili dveře. Od leku jsem mále spadla z terasy. Ve dveřích stál někdo povědomý. Stál tam chlap v pokročilém věku asi mé výšky. Oči se mi rozšířili poznaním. "Pane Broschie." Vykoktala jsem ze sebe překvapeně. Jenže on se jen uculil a ustoupil mi z cesty.
"Vítejte slečno Ildyl. Čekal jsem kdy dojdete ale nečekal jsem vás tak brzy." Usmál se na mě a ja jsem ho nechápavě pozorovala a vsoupila za ním do haly. Zavřel za mnou dveře a prohlídnul si mě. "Jestli chcete ukážu vám kde je koupelna. Možná dokonce najdu nějaké vhodnější oblečení." Slušně řekl a ani nedal náznakem najevo že si uvědomuje že jsem nahá. Choval se jak gentleman. Bylo to mírně znepokujicí, obvzlášt když předpokládal že dojdu. "Koupelna a oblečení by bylo skvělé." Nerozhodně jsem vysoukala ze sebe a nejistě ho pozorovala.
"Následujte mě slečno." Pokynul mi a vedl mě do patra. Dům byl zařizený ve viktoriánskem stylu ale bylo to nejen staré ale zaroven nějkým svým způsobem i utulné. A hlavně mi to všechno přišlo povědomé. Neveděla jsem proč. Neudržela jsem se a rukou prošla po stěně jak jsem šla po schodech. Na vrchu schodiště mě čekal a pokynul rukou k chodbě. "Tam je koupelna, chvýli počkejte dám vám oblečení." Přikývla jsem a on se stratil v jednom z pokojů.
Prohlížela jsem si zdi i nábytek. Něco mě k tomuhle místu táhlo. Na zdech byli tmavčí skrvny jak kdyby někdo sundal obrazy. Proč by někdo dal dolů obrazy a poté znovu nevymaloval ? Možná starý Broschie nechtěl zničit tapiserii. Netuším. Leknutím jsem znova nadskočila když jsem ucitila prsty na rameni. "Tady máte oblečení slečno. Omlouvám se ale nic lepšího asi tady bohužel nenajdu." Kajicně sklonil hlavu a viděla jsem že ho to upřimě mrzí. Usmála jsem se na něj. "Je to víc než jsem si mohla přát." Řekla jsem mu a zamiřila do jedných z dveří. Nevím jak ale veděla jsem že tam najdu koupelnu.
Zavřela jsem za sebou dveře a projistotu je zamkla. I když asi jen z princípu protože vím že kdyby chtěl tak se do té koupelny dostane tak či tak. Jenže ani jednou mě náznakem neohrozil a choval se mile a přívětive. Zaklepala jsem hlavou a vyhnala myšlenky z hlavy. Shodila jsem ze sebe deku a vlezla do vany na nožičkách. Chvýli mi trvalo se osprchovat. Ze začátku potrubí chrastilo a kohoutky nespolupracovali. Dokonce minutku tekla rezavá voda. Drhla jsem se nějakým mýdlem které štípalo ale citila jsem se neskutečně čistá jak nikdy předtím. Nějakou dobu mi zabralo za pomocí mýdla si vydrhnout špínu z vlasů ale nakonec se mi to přecejenom povedlo.
Oblíkla jsem si černé kalhoty a zelenou halenku. Boty mi byli trošku volné ale bylo to lepší než chodit bosá. Deku jsem poskládala a nechala vedle umyvadla. Když jsem vyšla z koupelny pan Brosche tam nikde nebyl. Tak jsem zase sešla dolů do haly. Ta byla propojená s velkým salonkem. I když ted je to spíš obyvák protože se tam nacházela televize a jedno jediné moderní křeslo. Posadila jsem se na gauč a poslouchala jak někdo štrachá s věcmi.
Po chvýli vstoupil pan Brosche do místnosti s tácem. Ten položil přede mě. Na taliři tam byli sandwiche a sklenice limonády. "Najezte se, určitě jste hladová." Hltavě jsem pozorovala toustový chleba se šunkou a zeleninou. Vzala jsem si hned jeden a zakousla se do něj. Byl vynikajicí. Po dalších pěti chlebech a dvou sklenicích limonády a asi padesátým poděkovaním jsem seděla opřená stále na tom samom gauči s pořádně naplněným břichem a pozorovala pana Broscheho. Už jsem se chtěla nadechovat že mu položím první otázku. Znova mi v hlavě vírli otázky co jsem chtěla položit Cadencii a ted jsem měla možnost je položit někomu jinému a dokonce se nemusím potkat ani s Danielem.
"Vše vám vysvětlím. Asi to že jste ve svém rodném domě už víte." Vyjeveně jsem na něj koukla "Cože?" řekla jsem a hlas mi poskočil o pár oktáv víš. Pan Brosche se zamračil. "Koukám že to je asi horší než jsem si myslel." Zamumlal si a promnul si čelo. Vstal z křesla a začal se procházet. "Slečno Ildyl, vy jsi nic nepamatujete ? Vůbec nic o své rodině nebo kdo jste ?" zeptal se mě se znepokojením na tváři a já jsem se zahnízdila na místě.
"Nepamatuji si nic. Bydlela jsem s mojí rodinou Braight a pak nás napadli. Po utěku z toho masakru mě našli z Danielové smečky." Smutně jsem řekla a čekala jsem že mi objasní co se vlasně stalo předtím než jsem se vzbudila ve svém starém pokoji a moje mamka mi řekla že jsem měla amnezii. Alespon jsem ji říkala mamka i když to byla lupa naší smčky. Milovala nás a ja jsem byla přiliš malá na to abych to chapala a tak mi to i zůstalo tak a řikam ji tak do ted.
"Dobře, myslím si že by jste se měla pohodlně usadit. Bude to dlouhé vysvětlovaní. Předtím než vám řeknu co se vlasně stalo musím vedět co víte z vlčí historie?" posadil se zpátky do křesla a na mě se upřeli jeho oči. Až ted jsem si všimla že mají jantarovou barvu. Jak to ? Složila jsem nohy pod sebe a uhladila si vlasy. "Ja vlasně toho moc nevím." Smutně jsem řekla. Přemýšlela jsem nad tím jestli mi někdo někdy něco říkal ohledně historie vlkodlaků ale nemohla jsem si na nic vzpomenout.
"Vím jenom to že vlkodlaci pocházejí z linie pěti vlkodlačích rodů. Ale na víc si nevzpomenu a myslím si že mi to asi ani nikdo neřikal." Přikývnul a natáhl se pro nějakou knihu a položil si ji do klínu. "Máte pravdu ohledně těch rodů slečno. Myslím si že nám půjdu udělat horkou čokoládu a pak vám povím co vše vím. Otázky si nechte na konec. Před několikati lety, když už jste byla ve své adoptivní smečce jsem napsal knihu o lukoi. Neveděl jsem že žijete. Protože kdybych to veděl tak píšu i pokračovaní. Tohle je základní kniha, dejme tomu že všeobecná. Pak je tu dalších pět. Čtyři o pokračovaní linií a jedna o mrtvé rodové linií. Jelikož jste naživu budu tu pátou muset přepsat."
Překvapeně jsem ho pozorovala a čekala jsem co dalšího řekne. "Jdu udělat tu čokoládu." Zvednul se z křesla a ja jsem se touženě zahladěla na knihu o pěti rodech které založili náš svět. Na jednu stranu bych chtěla vedět vše ale na druhou se bojím co mi to přinese. Co vše se dozvím. Všechno co mi tajili mi bude odhaleno a už nemám pochybnosti. Musím to vedět. Kdo jsem a odkud pochazím. I kdyby mě to stálo život stravený nad knihami. Potřebuji najít sebe samu.
Patnáct
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama