Kapitola číslo 6

25. února 2015 v 14:16 | MagicEbišiatko |  Sukuba: Mrcha z podsvětí


Seděli jsme u boxu s Tomem a asi Paulem? Nevím nevnímala jsem je. Celou dobu se na nás lepili a snažili se, aby si "šáhli". Jejich dotěrnost mi vůbec nebyla příjemná obzvlášť po rozhovoru ohledně toho kdo, kde dělá. Protože mi bylo řečeno, abych nezapadala prachem v nějakém zbytečném muzeu. Zbytečném! Jak se opovažují znevažovat moji práci a stavět ji pod svoji.
Adelynn na mě házela rozčílené pohledy a já jsem se radši tvářila, že ji nevidím. Odmítala jsem se jakkoliv sbližovat s těmi manažerskými paky. Chlap si mě má vážit za to, jaká jsem a i s mojí prací a ne jen si mě vybrat jak maso na trhu. Víceméně se tam bavili beze mě. Prohlížela jsem si lidskou masu v klubu, jak se smějí a baví. Na mě tu bylo příliš smradu a hlavně zábavu si představím jinak. Například s lahví červeného vína a dobrou knihou. Měla bych si jít asi něco dokoupit, protože mi docházejí žánry, ale asi to nechám po výplatě.
"Sáro!" zmateně jsem se rozhlédla.
"Co?" odtrhla jsem pohled od muckajícího se páru a pohlédla do naštvaných očí Adelynn. Jenže ta na mě jen mrkla a víc se zamračila. Chlapi se na mě divně dívali a tak jsem jen pokrčila rameny, vůbec jsem nevěděla o čem je řeč. Adelynn uteklo protočení očí, ale hned byla zas jak med a cukr jakmile se s ní začali znovu bavit. Vytáhla jsem teda mobil a hledala nějaké nové knihy, co bych si mohla koupit.
Ani ne po chvíli do mě znovu strčila. "Já odcházím a tak za dvě hoďky tě vyzvednu, jo?" mrkla na mě a bez jakéhokoliv rozloučení odešla s oběma nabušenci. Evidentně někam s nimi bušit. Panebože. Naštvaně jsem hodila mobil do kabelky a zamíchala se zbytkem obsahu ve skleničce. Ani ten alkohol jsem do sebe nedostala. Měla jsem asi třetí skleničku. Pálilo to v hrdle jak čert a ten džus tomu vůbec nepomohl.
Kopla jsem do sebe zbytek vodky a znechuceně stáhla tvář.
"Když ti to nechutná tak proč to piješ?" ozval se nade mnou uhlazený hlas, který mi byl povědomý. Zahleděla jsem se do tváře s ostrými rysy, ze které vykukovaly šedé oči, které plály zajímavým světlem. Drake.
"Co ty tady k sakru děláš?" vyštěkla jsem na něj a nezastavovala jsem, "jak se opovažuješ po tom všem se mi ukázat na oči. Kdo ti dal právo, abyste mi tohle provedli?" řvala jsem po něm a nevšímala si, že lidi v okolí po nás koukají.
Drake mě drapl za zápěstí, které v tu ránu pálilo jak čert, a zatlačil mě hlouběji do kouta boxu. Než jsem se co i jen stihla nadechnout, abych pokračovala v palbě urážek na něj, tak mi chytl i druhé zápěstí a přitisknul své rty na mé. Strnula jsem šokem a hleděla do těch podivných bouřkových očí. Cítila jsem, jak mi jazykem projel po spodním rtu a pro mě to byla, jak rána elektrickým proudem. Odstrčila jsem ho od sebe jak to jen šlo.
"Ty…!" zasyčela jsem na něj. "Seš nechutnej egoistický rozmazlenej spratek, který si myslí, že může lidem zasahovat do života. Vypadni!" poslední slovo jsem už jen štěkla a cítila jsem, jak rudnu v tváři.
Drake ale jak kdyby se nechumelilo, vytáhl cigaretu z krabičky, a plynulým pohybem, který získáte jen po letech kouření, si zapálil cigaretu. Pozorovala jsem ho, jak labužnicky si potáhl.
"Jenže já můžu.," zkonstatoval a já jsem na něj civěla.
"No to, teda nemůžeš. Jak se opovažuješ!" znova jsem začala řvát.
"Je tady nějaký problém? S radostí na vás zavolám vyhazovače."
Vedle boxu stál barman, se kterým se bavila Adelynn. V ten moment jsem byla ráda, že je tady.
"Ano, prosím tě. Tenhle tu," řekla jsem mu a koukla se bokem na Drakea, "mě obtěžuje a nevím vůbec, co dělá u našeho boxu," slušně jsem mu řekla a jeho pohrdlivý pohled se zabodl do mě.
"A to má být jako můj problém?" Když to řekl, bylo to, jako kdyby mě polila studená voda. Vždyť mi před chvíli nabídl pomoc. Začala jsem přeskakovat pohledem na barmana a na Drakea. Tehdy mi to došlo. On si myslel, že to já jsem ten problém!
Uraženě jsem zvedla bradu a popadla kabelku do ruky.
"Fajn, pochopila jsem. Odcházím," zvedla jsem se od stolu, ale Drake mě stáhnul zpátky na sedačku. "Jdu já. Promluvíme si jindy," řekl a vtisknul mi pusu na líc. Nasupeně jsem na něj hleděla a zabručela si pod nos. "To určitě." Ale on nijak na moji poznámku nezareagoval a jen prostě odešel. Vydechla jsem si a opřela se do boxu. Pak jsem si všimla postávajícího číšníka, co mě stále pozoroval.
"Co je?" zeptala jsem se podrážděně. Ten jen zavrtěl hlavou.
"Co by bylo?" posměvačně se zeptal.
"Myslela jsem, že tu děláš a ne okouníš po lidech," sarkasticky jsem poznamenala, ale on jen pokrčil rameny.
"Dělám jen to, co mám v popisu práce." Pobaveně jsem zvedla obočí a zašklebila se na něj.
"A to je jako co?" pozorovala jsem ho jak je nervózní v mé přítomnosti. Proč? Opřel se o stůl a naklonil se ke mně.
"Pracuji za barem, obsluhuji a dohlížím, aby paka jako vy, nesmrtelní, tady nedělali bordel." Popadnul moji prázdnou sklenici a už tam nebyl.
Tady je to snad samé individuum. Proč mě sem tahali, když Adelynn je někde s nějakými borci a bůh ví kde je Edmund. Jenže jako kdyby bůh vyslyšel mé myšlenky, u stolu se objevil Edmund. Pozoroval mě se zvednutým obočím a nevyslovenou otázkou v očích. Fajn, však jasné každý se tu zastavte jen na chvilkový pokec a přitom mě zkritizujte a běžte pryč. Protočila jsem oči a zkontrolovala jsem, jestli mám v kabelce všechno.
"Odcházím," oznámila jsem mu a zvedla jsem se k odchodu. Ale on se jen přiradil k mému boku a vyšel ven z klubu se mnou. Útrpně jsem si povzdechla. To vážně už do konce nekonečna nebudu nikdy sama? Nasadila jsem rychlejší tempo a rázovala jsem si to po chodníku rychle domů. Čím dřív tam budu, tím rychleji se ho zbavím. Nemám náladu na nikoho z nich.
Najednou jsem ucítila, jak mi mizí půda pod nohama a dopadla jsem tvrdě na kolena a ruce. Cítila jsem, jak mě štípou, ale horší byli slzy, co se mi začali drát do očí.
"Seš v pořádku?" chytnul mě za rameno Edmund, ale jen jsem zavrtěla hlavou. Posadila jsem se na zadek a pozorovala svůj podpatek, který zůstal šprajclý v kanálu. Proto se mi povedlo předvést takový bravurní pád. Kolena jsem měla doškrabané do krve, jak jsem spadla na asfalt.
"Pojď." Podal mi ruku a já ji vděčně přijala. Jenže jak mě chytl za ruku tak si mě vyšvihl do náruče a nesl mě směrem, kterým jsme šli. "Donesu tě domu a tam ti to ošetřím." Naštvaně jsem ho od sebe odstrčila a tak tak nepřistála znovu na zadku. Ale nakonec jsem to přece jenom zvládla a stoupla si.
"Nechci od tebe pomoc! Můžeš za to ty," podrážděně jsem mu řekla. Edmund si složil ruce na prsou.
"Spadla jsi sama, nemůžu za to." Zavrčela jsem a rozhodila rukami.
"Nemluvím jen o tomhle!" gestikulovala jsem. "Za všechno! Za to kde jsem a co se ze mě stalo! Můžete za to oba. Převrátili jste mi život vzhůru nohama a já o to nestála!" Cítila jsem jak mi stíká slza po tváři, ale už nebyla lítosti, ale vzteku. "Nevím, proč jste se rozhodli podělat mi život a je mi to fuk, ale napravte to!" řvala jsem po něm a on tam jenom tak stál se sklopenou hlavou do země.
"To už nepůjde nikdy změnit."
Zaraženě jsem ho pozorovala a můj mozek zpracovával informace. Nikdy. Už budu navždy taková. Už nikdy to nebudu já. Koukla jsem se do země.
"Tím pádem já už nikdy nechci vidět ani jednoho z vás. Sbohem," řekla jsem mu a otočila jsem se pryč od něj. Sundala jsem si boty a chytla je do ruky. Kráčela jsem od něj a cítila jsem bolest. Ani mě nezastavil. A proč by mě mělo na tom záležet? Zničili mi život.
Netuším, jak jsem se dostala domů. Opřela jsem se o dveře a svezla se na zem. Vedle mě se váleli boty a kabelka. Cítím se hrozně. Slzy mi stékaly po tváři a ani jsem neměla sílu je utírat. Dnešní den byl katastrofa. Jak já mam patřit do tohoto světa? Za prvé nic o něm nevím a za druhé nedokážu se prostě jen bavit jak oni. Chci zpátky svůj starý život. Vzlykla jsem a lehla si do postele i v šatech. Neřešila jsem to a po chvíli jsem z toho všeho emočního vyčerpání usla.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama