Slza devatá

22. ledna 2015 v 13:44 | MagicEbišiatko |  Vlčí slzy


Probudila jsem se s šílenou bolestí hlavy a vlasně celého těla. Citila jsem na tělě jemnou látku. Prudce jsem otevřela oči do koran a sledovala sametový baldachýn nad hlavou. Kde to jsem? Mírně jsem se posadila a do žeber mi vystřelila prudká bolest. Sakra kde jsem ? Velká místnost byla v hřejivých odstínech oranžové barvy ale mě to momentálně netrápilo. Srdce mi začlo prudce bít a byla jsem vyděšená. Začla mě propadat panika a klepala jsem se jak ratlík. Jak jsem se sem dostala. A kdo mě sem vlasně dostal.

Na chodbě se ozyvali mužské hlasy. Ale bylo to příliš daleko abych je slyšela. Pomaly a opatrně jsem se vysoukala z postele a myslela na utek. Dopadla jsem na zem a prudce jsem vydechla. Bolelo mě celé tělo. Sunula jsem se od dveří co nejdál když se dveře otevřeli a dovnitř vstoupili dva chalpi ale ani jsem si je nestihla prohlédnout a už byli u mě. Panebože to byla rychlost. Jeden z nich mě popadnul na ruky a mě se zatočila hlava. Je mi zle naplo mě na zvracení. Jemne me položil do postele a já jsem polkla žluč v ustech.

Byl to Miachel s Danem.

"Kde to jsem?"vystrašeně jsem se jich zeptala ale oni mě okazale ignorovali a kontrolovali mi zranění. Bylo mi nepřijemné jak na mě sahali. "Jak to že se nehojí?" zeptal se Dan ale Michael jen pokrčil rameny. Ještě mě trochu obhlídli a Dan odešel. Michael se posadil na židli nedaleko postele.

Promluvil na mě klidným hlasem. "Poslouchej Moniko, ted ti to celé vysvětlím. Prosím nepřerušuj mě." Párkrát jsem polka a nadechla se k protestu ale přecejenom jsem byla zvědavá a chtěla jsem vedět co se děje a kde to sakra jsem a vlasně všechno kolem.

"Našli jsme tě v uličce. Byla jsi pomaly v bezvědomí. Dan tě odnesl a ten muž co tam byl s tebou. Rěkněme že už si svůj trest zasloužil." Nadechla jsem se že se zeptám co tam dělali. Jak to že mě neslyšeli dřív. Nic jsem nechápala. Ale Michel mě přerušil zvednutím ruky. "Donesli jsme tě k nám domu. Jedna naše kamarádka je doktorka. Ta tě prohlídla a ošetřila ti nejhorší zranění. Jenže," zamysleně se odmlčel a na čele mu medzi obočím vznikla vráska. " bohužel nevíme proč ale lék který tě měl uzdravit nezabírá."

Jaký lék mi podali ? Propadla mě panika, co když mě sfetovali nebo mě něčím sjeli. Nemohla jsem se ani hnout jak mnou propadla panika. Ruce se mi klepali a po taři mi stekla slza. " Moniko nebreč. Ted portřebuješ hodně odpočívat. Měla ji velice važna zranění. V práci jsme je informovali že dokud se nedáš dokopy tak nedorazíš. Ale jestli mi neveříš klidně ti dám telefon a zavolej si kam chceš." Nezučastněne pokrčil rameny "Nebo jestli máš někoho kdo by měl byt informovaný kde jsi."

Natahnul ke mně ruku a já jsem sebou cukla. Narovnal obě ruce a starostlivě si mě prohlížel. Na stolek vedle postele položil telefon a pomaly odešel zmístnosti. Než zavřel dveře ještě řekl. "Měla by jsi si pospat."

Vyjeveně jsem koukala na zavřené dveře a snažila se všechno pomaly v hlavě zpracovat. Málem mě zabili. To by jsme měli. Jsem rada že jsem to přežila ale když si uvědomím že vlasně v jakom stave mě našli. Tak bych se nejradši propadla od studu pod zem. Panebože. Ještě k tomu jsem v uplně cizím domě.
Probudila jsem se uplně spocená. Ale citila jsem se omnoho líp. Nevím jestli jsem se vzbudila z nějakého snu ale pak jsem uslyšela jemné chrapaní. Tak to mě probudilo. Hned jsem upřímila svůj pohled na zdroj zvuku. Vedle mé postele stálo křeslo a v něm spal Dan. Vypadal omnoho uvolněji a tak nějak jinak. Jak se nemračil tak bych řekla že je i hezký.

S trhnutím se probudil a rukou si přešel oči. "Tak jseš vzhurů." Suše poznamenal a ja jsem se nervozně ošila pod jeho pohledem. Jak dlouho tady byl? Nebylo mi přijemné ležet v posteli a kousek odemě byl cizí chlap. "Spala si několik dní." Poznamenal jak kdyby se nechumelilo a já nedávno téměř neumřela. Opatrně jsem přikývla. Na stole jsem zaregistrovala sklenicí z vodou a hltavě jsem se z ní napila. V místnosti bylo tižívé ticho. Jak kdyby v tenhle moment ze mě vyprchali všechny otázky.

Upřel na mě svůj zrak a já jsem v něm viděla něco šlmího. Asi mě sjeli nějakými prášky a mě už bije na hlavu. Párkrát si odkašlal a trochu se ošil. "Chtěl bych ti pár věcí vysvětlit." Zameřil svůj pohled někam mimo mě a více meně jsem měla pocit že se baví s tou stolní lampou.

"Myslím si že bohužel už nebude možné abys ses vrátila do normálního světa." Nevěřícně jsem se na něj koukla jak kdyby mu hrabalo ve věži. Jak normálního. A tohle je jaký svět? Ocitla jsem se snad v Mordoru nebo kde? Jenže ani jsem nedutala čekala jsem jak bude pokračovat. Promnul si čelo a taky i že pokračoval. "Shodli jsme se na tom že i když náš lék nezabral nemůžeme riskovat abys šla medzi obyčejné lidi." Zakroutil hlavou a já jsem čím dál víc nechápala. "Bože to se tak těžko vysvětluje." Zamumlal si.

"Povím ti to narovinu tak jak to je. Skus nehysterčit, fakt jsem se pár dni nevyspal a nemam na to náladu." Paniček nemá naladu jo? A co mam říkat já ? V duchu jsem si frflala ale potichu čekala co to bude za novinu. "Totiž když jsme tě našli tak než by jsme tě dostali do nemocnice tak by jsi umřela. Rozhodli jsme se že tě skusíme proměnit. V jednu z nás." Na chvýli se odmlčel a já jsem na něj koukala jak na mentálně postiženého. On se pomátl. "Jenže nějakým způsobem se tvoje tělo braní proměně. Ja važně nejsem na tohle. Nechápu proč ti to nemohl vysvětlit Michael." Bručel si dál to své a ja jsem to čím dal víc nechápala.

"Prostě nakazili jsme tě vlkodlačím genem. Ale neproměnila jsi se. Nějakým zázrakem se ti zahojili všechny rány ale i přesto jsi stále člověk. Pokud teda se u příštího uplnku neproměníš." Pohrdlivě se na mě kouknul "Ale já osobně o tom pochybuji. Jenže nemůžeme tě pustit. Normalní člověk se prostě bud promění nebo umře. Ty žiješ a nejseš vlkodlak a Rádkyně se rozhodla že musíme zjistit kde se stala chyba."

Celý čas to říkal s takovým klidem. Chudák on tomu snad sám veří. Temeř mi ho bylo líto Ale pak jsem vybuchla smíchy až tak že mi tekli slzy. "No jasně, vlkodlaci. Buuu" zvedla jsem ruky a naznačila bubáka a propukla v ještě větší smích. Dan si jenom povzdech a natáhnul ke mně ruku. Automaticky jsem ucukla ale nepřestávala jsem se smát. Pak se pod jeho kuží začlo něco hýbat a jemu se ruka začla měnit. Porustat chlupy. Vlasně celé jeho tělo. Rysy tváře se mu měnili a ani ne po pár mihnutích oka seděl v křesle obrovský černý vlk.

Zvřeskla jsem a vyskočila z postele na opačnou stranu. Polila mě hrůza. Tohle je šilené. Začla jsem z plných plic křičet a ustupovat od něj co nejdál. S vlkem to ani nehlo. Celá jsem se klepala a začínala jsem si přát abych v té uličce umřela. Do místnosti vtrhlo pár chlapů na čele s Michaelem. "Panebože Dane." Hlesnul a začal se ke mně přibližovat s zvednutými rukami. "Klid Moniko my ti nic neuděláme. Chtěli jsme ti jen pomoct." Moje oči se zabodli do těch jeho a mě přešel strach. V jeho očích jsem zahlídla to samé co jsem viděla u Dana.

V ten moment jsem se složila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama